Vlastně ani nevím, co právě já dělám na straně těch „Správných". Avengers, jak je všichni známe, jsou hrdinové. Dokonalí ve své podstatě, bezchybní Hoodové, neustále myslící jen na blaho světa.
A já ?
No.. uvidíme, co se ze mě ještě vyklube .. S ni...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Jak se jmenoval?"
„Kdo?" Pozvedla jsem nepatrně hlavu.
„Ten, co umřel?" Odvětil mi vlažně Stark, přitom hladově šmejdil po své vlastní alkoholové „kuchyňce".
„Nechápu.. Kdo umřel?" Přimhouřila jsem podezřívavě oči, jeho hra ještě ani nezačala a už teď si koledovala o propadák týdne.
„Pro tebe, zřejmě někdo velmi důležitý, když se dokážeš u talíře s božskými lasagnemi ksichtit, jako smutné jehně před popravou," vytáhl konečně z baru láhev Ginu a vítězoslavně jím naplnil, již dávno přichystanou, sklenku s ledem.
„Nemám ráda lasagne," odfrkla jsem pohrdavě a odtáhla od sebe, dosud plný, talíř, do „rohu" kulatého stolu.
Zase ty jeho pokusy být vtipný, skenovala jsem ho s vražedným výrazem ve tváři a v duchu si přála, abych uměla očima střílet blesky.
„Dáš si drink?" Seběhl dolů z patra, po krátkém dřevěném poschodí, a hned se pohodlně uvelebil v gauči, jako by vůbec nedoufal, že mu na to někdy kývnu, hodil si rovnou obě nohy na kýčovitý stolek před ním.
Musím uznat, že mě v tomhle šašek zná dobře.
Místo odpovědi jsem tedy stočila pohled stranou k venkovní terase. Byla opuštěná, pro mne tudíž perfektní příležitost, dostat se z otravné společnosti železného bohéma.
„Máš dost velké problémy s pitím," vypotácela jsem se od stolu a zamířila, přes Starkův chlív, ke svobodě, schované za skleněnými zdmi extravagantního obýváku.
„Hlavně žádné černé myšlenky, Stark tower je dost vysoká budova.. Víš, co tím myslím?" Zamumlal, s napůl smočenými rty, do své sklenky, plné Ginu.
„Jsem možná psycho, ale rozhodně ne sebevrah," zaprotestovala jsem a v další chvíli, vyklouzla, z průhledné brány, ven na rozlehlou terasu.
„No jen aby, nerad bych tě seškrabával potom z chodníku, nato mi schází to správné vybavení!" Zvolal, ještě, než se za mnou zase dveře zaklaply.
Čerstvý vzduch.. Uvolnila se mi opět mysl.
Došla jsem rovnou k zábradlí, jak jinak, skleněnému, a opatrně se o něj opřela oběma lokty.
Nakloněná pomalu až přes jeho římsu, jsem pozorovala z té výšky zbrklý život pode mnou a v jistém okamžiku i bojovala s nutkáním, obšťastnit tam dole pár kolemjdoucích menší sprškou flusanců.
Představa, jak támhleten ulízaný panák, vycházející z dlouhé budovy, schytá jednu na rameno, mě přiváděla do požitkářského stavu.
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Zápasíš zase se svým hříšným nutkáním?" Dala o sobě vědět dnes druhá ztracená existence.
„Co ty tu chceš Cane? Zapomněl sis obleček?" Neotočila jsem se na něj a stále hypnotizovala svůj cíl palby.
„Tak ošklivá slova od tak hezké dívky zabolí," Neviděla jsem ho, ale přísahala bych, že se v tu sekundu, culil jako mladý puberťák na své první romantické schůzce, což je, vzhledem k jeho stařeckému věku, přinejmenším nepřijatelné.
„Dnes nechci s nikým mluvit, kruci! Vevnitř máš snad Starka, nebo jsi ho při samém tom plížení se sem za mnou snad přehlédl, kapitáne šmíráku?!" Obrátila jsem se konečně na něj s plameny v očích, aby rychle pochopil, že pokecu se ode mne vskutku nedočká, ani dnes, zítra, zkrátka nikdy.
Hleděl na mě tím svým chlapeckým kukučem z jedné z těch laviček, nacházejících se ve východní části terasy. Musel tam sedět, ohadřen v té své kožené bundě, dříve, než-li jsem dorazila já. Možná jsem se trochu unáhlila s nařčením o jeho šmírování.
Omluva z mé strany však nebyla namístě, měl mě upozornit rovnou, že je zde přítomen. Já si tak mohla odpustit svou, zbytečně dlouhou, cestu přes balkón a on sám v klidu vychutnat ten krásný výhled, na to jeho milované město New york, za které by byl schopen dát i svůj holej zadek do pulzujícího ohně.. Pro něj zcela typické.
„Tonyho jsem sic potkal, ale musel jsem usoudit, že newyorský vzduch je o více bohatší pro mou mysl. A vůbec, myslím, že i konverzace s tebou mi přijde víc.. smysluplnější," usmál se křečovitě.
K tomu nebylo, co dodat, Steve sklidil sice v mém srdci aplaus za čistou pravdu, ale to bylo vše. Opřela jsem se znuděně zády o římsu a tiše vyčkávala, zdali se náhodou kapitán mudrc neuráčí pro odchod z terasy.
„Jinak, ráno jsi nebyla na poradě Avengerů, Fury tě postrádal," vstal a popošel mým směrem.
Zůstala jsem zírat, jak opařená. Prohlížela si nevěřícně koutky jeho úst a hledala v nich, třebaže jenom náznak, dalšího hloupého žertu Kapitána Ameriky.
Tady vydávám první kapitolu :) Budu velmi potěšena za váš názor.. :) Upřímný samozřejmě :D
