Hradiště

Slavnost

Adrien slaví narozeniny dvacátého pátého července, o čtyři dny dřív než já, tudíž měl skoro celý rok na přípravu jeho bláznivého plánu se sem dostat. Bydlí ve městě, který leží asi čtyři sta kilometrů odsud. Nejbližší silnice vede asi dvě stě kilometrů daleko, zbytek jel na kole nebo šel pěšky. Cesta sem mu trvala týden. Čemuž se hodně divím, podle mapy co on měl, bych se nedostala ani za hradby, natož takovou dálku přes hory. Vypadá, jak zmuchlaný vybledlý cár papíru na který někdo nakreslil pár hnědých čárek a jednu modrou plus modrý a flek a černé kolečko s nápisem vesnice. Je na ní podepsán Luboš Horský, můj děda z tátovy strany. Udělal ji při jeho první a taky poslední cestě sem. Zemřel dva roky před mým narozením.

Jeho vyprávění přehlušily hodiny, které hlásily už poledne „Už uběhly dvě hodiny. Musíme jít, mám ještě hodně práce." V obličeji se mu objevil zmatený výraz. „Neodbíjely jedenáctou a ani desátou" On se ještě po týdnu diví našim hodinám. „Naše hodiny odbíjejí pouze východ slunce, poledne a západ slunce. Neptej se mě proč, prostě je to zažitý režim." Došli jsme do našeho domku, kde už na nás čekala babička s obědem. U nás se drží přísný režim jídla: snídaně v sedm, oběd ve dvanáct a večeře v šest. V zimě snídáme v osm kvůli slunci. Další věc, na kterou si Adrien nemůže zvyknout. On byl zvyklý jíst, kdy se mu zrovna hodí nebo kdy má hlad. To babička nemohla dopustit. Dnes máme kuřecí vývar a jako hlavní jídlo zapečené brambory se zeleninou a kvůli našemu antivegetariánovi i s masem.

„Sam, potřebuju od tebe přebrat támhlety bylinky. Poté je roztřiď do sklenic." V rohu na mně čekaly dvě bedny s bylinami. Třídění mi zabere asi skoro celé odpoledne. Adrien se mi chystal pomoct, ale vypadal nadšeně asi jako kočka před koupáním. „Co mám dělat?"

„Dám ti několik větví lípy, a ty otrháš jejich květ a dáš ho do sklenice vlevo. Já si vezmu na starosti listy podbělu " Šlo nám to od ruky. V červenci se moc druhů nesbírá, a tak jsme museli třídit jenom dva druhy bylin.

„Už víš, co si vezmeš večer na slavnost?" Rozhodli jsme se projít k jezeru kousek za hranice.

„ Jakou slavnost?" Sedli jsme si na skálu tyčící se asi dva metry nad hladinou. Otužilci dokonce v létě skáčou do vody.

„Slavnosti co se konají každým rokem na výročí založení vesnice. Dnes večer. Máš něco na sebe?"

„Vy slavnost berete jako maškarní, takže bych měl mít kostým, že ano? Plánuju něco, nech se překvapit, ale budeš koukat." Vzhledem k jeho výrazu se děsím, v čem přijde.

„Moc to nepřeháněj, většina lidí si vezme pouze nějakou škrabošku." Jeho ďábelský výraz ukazoval, že doopravdy něco plánuje.

„Já zde slavím poprvé, tak se chci trochu předvést." Rázně vstal, a odešel směrem k vesnici, ale úplně na druhou stranu od hradeb. Schválně kdy si toho všimne?

O čtvrt hodiny později se vrátil s velice naštvaným obličejem a stoupl si přede mě s rukama v bok. „Proč si mi neřekla, že k bráně se jde na druhou stranu" Tvářil jak zabiják. „Šel jsi tak nadšeně. Nechtěla jsem ti kazit tvůj velký moment, kdy sis myslel, že už se tu vyznáš." To už jsem se rozesmála, až jsem se válela po zemi. Zahřmělo. „Měli bychom vyrazit. Každou chvíli začne pršet." Rozeběhli jsme se k hradbám, tentokrát na správnou stranu.

Přípravy na slavnost probíhaly hladce, až na zamračenou oblohu. Já už jsem skoro nachystaná. Na sobě mám bílý šaty s dlouhým rukávem a sukní až na zem. K šatům si vezmu bílý lodičky, flitrový stříbrný pásek s korálky a leskle bílou paruku se stříbrnou sponou. S Nataly jsme se dohodly, že změníme barvu. Loni nám šaty ladily do zelenohnědé, letos vyhrála bílá v kombinaci se stříbrnou. Ona měla stejné šaty jako já, abychom ladily, ale nemusela mít paruku. Vlasy má bílý od přírody. „Jsem zvědavá na tvého bratra, co vymyslel." Tali si Adriena dobírá už od jeho příchodu. On, jelikož ji nezná, reaguje jak horká hlava na každé její popíchnutí a že Tali jich na každého má opravdu hodně. „Já taky. Když jsme se viděli naposledy, tvářil se jako by chtěl vyvést nějakou hodně velkou šílenost." „Už je nejvyšší čas, hodiny už zvoní západ." Tali už nedočkavě vykukovala z okna, koho uvidí. „Podívej, vyjasnilo se." Vyběhly jsme k akademii na zahájení slavností.

„Vítám vás na Výročí založení naší vesnice. Už uběhlo skoro dvě stě let od vzniku naší osady. Za těch dvě stě let jsme si zde vybudovali komunitu téměř nezávislou na okolním světě. Jelikož vím, jak moc se všichni již těšíte na pohoštění, svou řeč tímto ukončím. Přeji vám šťastný nový rok." U nás se Nový rok slaví spolu s tímto výročím. Mně to přijde lepší vzhledem k počasí na konci prosince. Letos měl projev Taliin táta David Esterský, ve vesnici funguje jako správce nebo starosta. Já mu říkám strejdo Davide. Když rodiče odešli, dělal mi tátu. Dokonce mě naučil, jak se zachází s lukem. Každý rok dělá úvodní řeč někdo jiný. Projev se střídá po rodech. Letos je na řadě rod Esterských. Strejda nikdy neměl dobrý projev, a tudíž se rád vymlouvá na chlebíčky. Nejvíc souvislých vět řekl na Taliině oslavě desátých narozenin a i to stálo za nic.

„Vidíš někde Adriena, nemůžu ho najít." Po projevu se dav pomalu rozpustil a my jsme se rozhodly najít Adriena. „Ne, všichni mají masky a nepoznám skoro nikoho a navíc je už tma." Po náměstí pobíhalo ještě spoustu lidí, ale nikdo z nich nevypadal jako Adrien. „Baf! Hledaly jste mě?" Adrien, zmalovaný jak kdyby mu v ruce vybouchly tempery, se z ničeho nic objevil z námi a vylekal nás tak, že jsme začaly ječet na celý náměstí. Skupinka lidí na nás udiveně koukala a Adrien se za námi lámal smíchy. „Ty jsi takovej blbec" Tali křičela a já se vzpamatovávala z toho šoku. „No co? Vypadaly jste jako, když mě hledáte. Bylo by velice škodolibé se vám schovávat." Zněl jak učitelka co ve své třídě dává morální kázání. „A přesně proto si na nás vybafl zmalovaný jak duha. A navíc zezadu." S osloveným duha, Tali Adriena naprosto vystihla, v obličeji měl kolem pravého oka tmavě modrou, kolem levého oka růžovou na čele zelenou a červenou, nos mu hrál všemi barvami, pusu měl fialovou s příměsí žluté, na bradě mu smícháním barev vznikla i hnědá a na vlasy si napatlal zbytky z obličeje. Naše obecenstvo se nám už rozprchlo na hody.

Adrienovi spadla čelist, když viděl, jak se dělá hostina u nás. „Ňam. Kuře na paprice a dokonce husa se zelím. Přesně takhle si já představuju ráj." „Nenažranče!" „No tak, nebuď už uražená. Vždyť jsem se vám pouze ukázal." Kupodivu mluvil pravdu. Opravdu se nám jen ukázal, tím způsobem, že jsme z toho málem měli infarkt. Zbyli na nás už poslední místa. Od vedlejšího stolu na Adriena mávali malý Nikolas se svou sestrou Vendy. „Odkud tě znají?" „Poprosil jsem je, aby mi spolu s ostatními dětmi pomohly s kostýmem." „Zmanipuloval si děti, aby ti pomohly udělat ze sebe duhu? Co si jim za to dal? Bonbony?" Tali už ho zase probodávala pohledem. „Ne, řekl jsem prosím, a že mě mají zmalovat. Všechny děti rády malují." Tali už ho nechala být a obě jsme se věnovali večeři. Adrien se také pustil do jídla. Všechno do sebe hází, jako by ho týden mučili hlady. Po hostině ještě někteří popíjejí, tancují, řvou až do rána. My co nepijeme, si jdeme po svém.

K našemu místu přišli Rob a Tomáš. „Ahoj všichni. Ty si Adrien, že jo?" Oba na něj koukali, jak kdyby jim měl říct, že je Ježíšek. „Jo to asi budu já." Adrien se otráveně otočil a probodával ho pohledem. „Výborně, zítra buď o úsvitu u akademie. Začíná ti výcvik."