Hradiště

Výcvik

Adrian

„Echm, jaký že výcvik." Jako doopravdy si ty dva obři myslí, že je budu poslouchat na slovo jako nějaký Azor? Sam na ně kouká stejně zmateně jako já, zatím co Tali se mi škodolibě směje. „Echm, že by lovení v lesích jako zvířata. Jestli něco takového znáš?" Ten vysoký blonďáček si o sobě asi hodně myslí. Je asi o půl hlavy vyšší než já a vychrtlý, že by se mohl schovat za tyč. „Tomáši taky by si mohl být alespoň trochu vlídnější, nebo mám snad připomínat, jak se ti dařilo ve tvých prvních letech ve výcviku?" Sestra se postavila naproti němu, což bylo komický vzhledem k naší rodinné ne-výšce. „Výborný. Mrňavá Horská se zastává své zmoklé slepice." Stále držel postoj s rukama v bok. Tím mě rozčílil. Urážet mě budiž, ale Sam rozhodně urážet nebude. „Nejen že sem přiklušeš jako pán světa a čekáš, že se z tebe posadím na zadek, ale ani neumíš rody. Slepice je rod ženský.„ Tím jsem ho asi naštval, protože zrudnul jako rajče. „Pamatuj, tady nejsi chlap ani navrátilec, nýbrž zmoklá zrzavá slepice." To už se Nataly neudržela. Smála se na celou místnost a já a Sam jsme se přidali a Tomáš mi přibalil takou facku a hned po ní následovala druhá o stůl. „Radši zůstanu zmoklou zrzavou slepicí než vychrtlým vzteklým rajčetem" Postavil jsem se naproti němu. Tváře mě bolely. Po pravé tváři jsem cítil, jak mi po tváři stéká krev.

K Tomášovi se připojil nějaký jiný chlap. Jsou si hodně podobní, ale ten druhý má mohutnější tělo. Z ničeho nic mi podá ruku „Já jsem Luboš, bratr tohohle paka a současně tvůj nový mentor." Zůstal jsem stát jak přimražený „Já jsem Adrien." Tomáš a jeho stín už odešli. Asi se báli Luboše, čemuž bych se ani nedivil. „Omlouvám se, že jsem k tobě poslal svého bratra. Nečekal jsem takový povyk. Jinak pořád platí zítra za úsvitu u akademie." Ještě dobrý dvě minuty jsem stál a koukal. Sam s Tali odvedli domu, kde mi zalepily rozseklé obočí a potom mě poslali si lehnout. Usnul jsem rychle a celou noc jsem spal jak miminko.

Opravdu nechápu, proč zrovna o úsvitu. Luboš mě od Akademie vedl k východnímu okraji hradby. Slunce nám celou cestu svítilo do obličeje. On šel odhodlaně a ani trochu nevypadal ospale. Oproti němu já se spíš loudal s modřinou na levé tváři a kruhy pod očima. „Máš u mě veliký plus za tvůj včasný příchod, většina mých svěřenců nikdy nepřišla včas." Ani se jim nedivím. Vstávání bylo hnus. „Kam vlastně jdeme? Stačil jsem si prohlídnout pouze druhou část lesa a panely." Už jsem nepotřeboval ani odpovědět. Přede mnou stála ohromná mohutná brána. „Jdu ti ukázat zdejší přírodu a místo kde tě budu učit lovit." Když otevřel bránu, přede mnou se ukázal úplně jiný svět. Naprosto nedotčený.

Už chápu význam slova divočina. Většina lidí si představí, zarostlou oblast kudy není průchodu. Tohle bylo jiné. Stromy s mohutnými korunami se táhly pomalu až k nebi. Uvnitř lesa byla skoro tma. Sluneční svit se nemohl dostat skrz listy. Celý pohled se jevil jako boj mezi dnem a nocí. Jako kdyby se nemohly dohodnout, kdo má navrch. „Za tohle to vstávání stálo."

„Tady tě budu trénovat hlavně s lukem. Většina lidí tenhle výjev nezná. Ukazuju ho jen těm, kteří přijdou včas na první „tréning". Většina se na vstávání vykašle, protože se jim nechce takhle brzy z postele." Za hradbami jsme stáli déle, než se zdálo. „Měl bys jít na snídani. Samiina a teď už i tvoje babička nemá ráda opožděnou snídani."

Cestou zpět jsem viděl už dost lidí, kteří se chystají do práce. Doma na mě čekaly již připravené tousty se šunkou a sýrem spolu se sklenicí mléka. Sam už měla dosnídáno a věnovala se usušeným bylinám, kořenům a kdo ví čím ještě. Já měl domluvenou schůzku za hradbou s Lubošem, aby si mě přezkoušel, jak moc ne-umím střílet. Do plastové krabičky jsem si zabalil dva zbylé tousty a vydal jsem se k východnímu lesu.

Luboš už měl připravené terče a luk se šípy. „Terč jsem pro začátek dal do vzdáleností deset metrů. Až se zlepšíš, dám ho dál." Nejdřív mi ukázal, jak mám správně držet luk. Já jako pravák držím ho v levé ruce a pravou napínám tětivu. Postavil mě na lajnu a šel dál, abych ho netrefil. Můj první vystřelený šíp skončil těsně přede mnou. Nezdá se to, ale jen vystřelit, je docela těžké. Druhý pokus dopadl líp. Doletěl sice daleko, ale terč úplně minul. Stejně skončil třetí, čtvrtý i pátý pokus. „Nedal si náhodou kolem toho terče šípy odpuzující pole." Už mě začínala štvát moje nešikovnost. Chtěl jsem se alespoň přiblížit terči. „Ne, jen pořád s tím lukem cukáš, takže šíp letí kamkoliv jinam, krom terče." Vzal si ode mě luk a dva šípy a oba najednou trefil do terče. „Musíš se soustředit na cíl. Jsi úplně duchem mimo." Možná to byla i pravda. Soustředěnost a trpělivost nikdy nebyli moje silné stránky. Po dvou hodinách snahy a střílení do lesa, hradeb a jednou do Luboše, mě bolely svaly na rukou. Rozhodli jsme, že si dáme malou přestávku na svačinu. „Kolik pokusů potřebuje většina, aby se trefila?" „Výcvik kluků za normálních okolností začíná v sedmnácti a navíc s lukem si hrají od malička. Ty jsi výjimka. Většině trvá kolem dvou dnů, než trefí nejvzdálenější terč, ale nejnadanějším trvá asi dvě hodiny."

Dojedl jsem svoje toasty a stoupl si zpět za čáru. Napnul jsem tětivu se šípem. Koukal jsem se přímo do středu terče a snažil se sladit dech. Vystřelil jsem. Opět žádná sláva, ale můj šíp se přeci jen zabodl do terče. Bylo vidět malé natržení na horním okraji terče. I když můj šíp skončil v lese, terč jsem zasáhl. Dočkal jsem se i potlesku od Luboše a kupodivu i od své sestry. „Výborně, zašla jsem se na tebe, kouknout jak ti to jde. Koukám, že skóruješ, i když jen o fous." S sebou nesla láhev s vodou. „A já koukám, že se staráš o můj pitný režim." Vodu jsem uvítal, od rána jsem moc nepil.

Slunce se dostalo výš. Od rána se oteplilo. Luboš i Sam měli jenom tenký svetr. „Nechceš donést něco lehčího na sebe, začíná být teplo." Devatenáct stupňů se rozhodně nedá považovat za teplo. „Ne, já si vystačím s mojí teplou mikinou." Oba se začali smát. Co jim přijde tak vtipného na tom, že mi je zima. Já se je rozhodl ignorovat. Zkoušel jsem dál trefit terč. Marně. Vždy minu jen o malý kousek. Z vesnice se ozýval zvon. Poledne. „Běž, ať na tebe nečekají." Já šel k domovu a Luboš cvičně střílel šípy.

Náš oběd jsem cítil už před dveřmi. Oproti městu tady vše chutná jinak. Nepoužívají na nic chemické náhražky a vše je čerstvé, protože veškeré jídlo běhá nebo roste za hradbou. Za můj osmi denní pobyt jsme měli králíka na různý způsob už třikrát. Ani mi to nevadí. Mnohem radši králíky než vegetariánské jídlo. „Jak ti šla střelba? Prý si jednou trefil terč." Když mě babička ráno tahala z postele, asi milionkrát mi říkala, ať nejednám tak impulzivně, nebo netrefím nic, ani když to bude stát přímo přede mnou. Asi se divila, že jsem se zvládl trefit i s mou na její vkus výbušnou povahou. „Ne úplně. Zasáhl jsem a šíp odletěl někam do lesa." Zdálo se mi, že můj úspěch jí těší víc než mě.

Po obědě jsme měli já i Sam pauzu. Zašli jsme k jezeru a sedli si na „náš" kámen. „Promiň, že jsem ti neřekla o babiččině nápadu. V původní verzi si měl začít až za měsíc." „Příště by bylo dobré mě alespoň upozornit. Vyhnul bych se modřinám." Oba jsme se začali smát. Zahleděl jsem se na jezero a najednou vidím, jak někdo nešikovně padá do vody. „My o vlku. Neuhodneš, kdo právě políbil dno." Netopil se, ale z vody lezl těžko. Na břehu se svalil na kámen a ležel. „Asi bychom se radši měli jít kouknout, jestli se nezranil." Sam a její doktorská obezřetnost. Vždy když někdo se jenom říznul, tak běžela pro dezinfekci. Stejně jako teď jsme běželi k Tomášovi.