Deníček sériového vraha

Jak jsem se stal vrahem

Dnešní společnost se drží myšlenky, že je v bezpečí, že bubáci nejsou a že všichni dokážou potlačit tu temnotu uvnitř své duše. I já si to dlouho myslel, ale mýlil jsem se. VŠICHNI SE MÝLILI! Nyní bych se vám měl představit, ale není důležité, kdo jsem. Důležité je, co jsem. Jsem ta temnota, kterou každý zatracuje a bojí se jí. Jsem bubák, ve kterého nikdo nevěří. Jsem narušitel vaší bezpečnosti. Jsem osamělý vlk, který loví tu špičku potravního řetězce. Lovím lidi, lidi, kteří jsou jako vy. Jsem sériový vrah a toto je můj deník.

15.únor.2016

Moje první vražda nebyla vlastně ani vražda. Bylo to zabití v sebeobraně. Odehrálo se to asi takhle: Byl podvečer a já se vracel chladnou, sychravou, podzimní a hlavně temnou nocí ze své školy. Pršelo, a jelikož jsem byl líný tahat deštník, měl jsem na sobě pláštěnku. Poslouchal jsem hudbu a určitě jsem přemýšlel nad velmi filozofickými otázkami jako která holka má bujnější poprsí či pevnější zadek, no prostě takové ty myšlenky sedmnáctiletého kluka. Ačkoliv jsem šel ponurými a úzkými uličkami, nebál jsem se napadení, jelikož měřím dva a kousíček metru. Už jsem byl skoro na autobusové zastávce, když tu náhle jsem ucítil těžkou mužskou ruku na svém rameni. Strnul jsem. Celého mě pokryl chladný pot děsu. Najednou jsem si uvědomil, že mi něco chladného tlačí na krk. Byl to nůž ostrý jako břitva. Cítil jsem, jak mi chladná ruka z ucha vytrhává sluchátko. Poprvé jsem útočníka uslyšel. Měl chřaplavý hlas padesátníka, který denně vykouří kartón cigaret. "Teď hoď na zem peněženku, mobil a možná se ti nic nestane." Pomalu jsem si sáhl do kapsy pro peněženku. Z ničeho nic mě napadl šílený nápad. Prudce jsem vymrštil ruku a chytil jsem tu jeho. Nečekal odpor a tak se mi povedlo, odtáhnou jí společně s nožem. Prudce jsem s ní zakroutil, až jsem uslyšel zvuk trhajících se šlach a praskot kostí. Snažil se řvát bolestí, ale jeho kouřením zničené plíce se zmohly jen na sípot plný bolesti. Nůž mu z ruky vypadl. Neváhal jsem ani moment. Popadl jsem ho a začal jsem ho bodat a sekat. I když ležel na zemi a skoro nedýchal stále jsem do něho bodal. Celou tu dobu se mi hlavou honila jediná myšlenka" Karma je svině, co?" Když už byl spíš jen cár mletého masa než člověk, přestal jsem. Posledním bodnutím jsem do něj nůž zabodl. Sundal jsem si pláštěnku a rukavice, které byly celé od krve toho vola, a odhodil jsem je do koše. Polil jsem je vodkou, kterou měl ten hajzl u sebe a zapálil jsem je. Naštěstí mi na zbytek oblečení neutkvěla ani kapka krve, takže jsem mohl nepozorovaně dojít na zastávku a odjet domů. Další den se v novinách hned na titulní straně objevil článek s do očí bijícím titulkem. Včera okolo sedmé hodiny večerní byl nalezen brutálně zavražděný postarší muž. Hned pod titulkem bylo sice menším ale přesto do očí bijícím písmem napsáno" na místě byl nalezen pouze nůž s otisky oběti a bohužel nikdo vraždu neviděl. Cítil jsem úlevu a děs. Ten děs však nebyl z toho, co se stalo, ale s toho co jsem cítil. Necítil jsem totiž zděšení, zhnusení či dokonce oba tyto pocity. Cítil jsem pouze naplnění. Mé temné prázdné místo za zdí už nebylo zazděné, ale stalo se součástí mého mozku a já pochopil, že se ze mě stal vrah a co mě děsilo, ještě více bylo nutkání zabíjet znova a znova jen abych nezešílel.