Deníček sériového vraha

Ťuky ťuk

30. 10.

„Pane Holmane. Pane Holmane! Vím, že máte ze své vlastní praxe znalosti o ženské anatomii na vysoké úrovni, ale mohl byste alespoň předstírat zájem o můj výklad?"

„Promiňte, pane profesore, už se to nestane."

„To doufám."

Crrrr!

Už zase. Zase ta temnota ve mně vytahuje drápky. Už zase ta temnota lační po krvi. Už zase chce nasát vůni bezmoci, strachu a bolesti.

Poslední dobou se tohle město hodně změnilo. Každou noc se po ulicích promenáduje spousta policistů a někdy potkávám i amatérskou domobranu. Jsou to lidi, co si jenom chtějí dokázat, že pomáhají ostatním, tak vezmou baseballovou pálku a promenádují se s ní po městě. Ale zítra to bude jiné. Zítra bude ideální noc. Zítra je Halloween. Všude bude spousta masek, takže se mezi nimi dobře ztratím. Jsem pozvaný na jednu zahradní party, takže o opilé, blbé a hlavně naivní krávy, které se mnou půjdou kamkoliv, nebude nouze. Budu mít opravdu těžké rozhodování. Ale předtím si musím zařídit pár věcí.

31. 10.

„A můžu vyrazit."

V kabele, kterou mám schovanou pod pláštěm, mám prášky na spaní a jako pojistku mám sedativa v injekční stříkačce, pláštěnku, pouta, bílý kapesník, láhev vody a stavařské, asi tříkilové kladivo. Díky Halloweenu mám příležitost opět oprášit svou masku morového doktora. Zase na sebe můžu vzít tu masku podobající se ptákovi, klobouk, dlouhý, černý plášť zakrývající mou postavu, vysoké, okované boty na nízkém podpatku, kožené rukavice a hrubý, kožený kabát.

Ruch, opilecký křik, hudba, která mi trhá uši, ale hlavně spousta blbých a opilých holek, které ani ve snu nenapadne, že je někdo přetáhne po hlavě kladivem. Ale realita byla trochu jiná. Sice zde byla spousta přesně takových holek, ale všechny už byly moc hlučné na to, abych je nepozorovaně odtáhl. Už jsem se chtěl jít pokusit vetřít na jinou party, když tu náhle jsem koutkem oka zachytil ideální kořist. Byla jí nenápadná dívka, vysoká asi kolem metru sedmdesát. Svoji pohublou postavu měla oděnou v tmavomodrých šatech s bílými puntíky, černé punčocháče a černé baleríny. Po ramenou jí stékaly delší, kaštanové vlasy. Do protáhlejšího obličeje měla zasazené blankytně modré oči, trochu protáhlejší nos a výrazné rty ještě zvýrazněné rudě krvavou rtěnkou. Jak příhodné. Z davu vyčnívala tím, že neměla masku. Až později jsem si všiml umělého upířího chrupu. To Stmívání by se mělo zakázat. Zahájil jsem s ní úplně běžnou konverzaci a ve chvilce její nepozornosti jsem jí do pití hodil prášek na spaní. Asi po hodině, kdy už se většina lidí odebralo pryč či se prostě opilí uložili kdekoliv na volném místě, mi řekla, že je jí nějak mdlo. Je čas. Galantně jsem jí nabídl, že ji doprovodím domů. Asi po čtvrt hodině vratké chůze konečně usnula. Vzal jsem ji do náruče. Už jsem byl skoro u kraje lesíku, když tu náhle jsem uslyšel: „Pomalu tu ženu položte na zem a otočte se." No super. Proč zrovna já musím narazit na jednoho z těch pošuků z domobrany.

„Jenom to trochu přepískla s pitím, tak jí nesu domů. Beru to přes les, je to kratší."

„Dobře. A máte u sebe nějaké doklady?"

„Moment." Jakmile jsem se otočil, spatřil jsem čtyřicátníka v tmavém oblečení, který v rukou třímal pistoli. Asi si tak připadal víc drsně, ale k jeho smůle měl na té pistoli tlumič. Pomalu jsem se k němu přiblížil s občankou, a když jsem mu jí podával, vystřelil jsem pravou rukou proti jeho zbrani, popadl jsem jí, zakroutil s ní ve směru hodinových ručiček, až jsem uslyšel, jak mu ukazováček který býval na spoušti, zapraskal a vykloubil se.

„Co to sa-?" Zasekl se přesně v momentu, kdy jsem mu do břicha vyprázdnil celý zásobník. Vzal jsem svou kořist. Donesl jsem ji do lesíka, k několika kládám, do úst jsem jí, po vyndání umělého chrupu, nacpal kapesník a nakonec jsem jí spoutal ruce. Nasadil jsem si pláštěnku a do ruky si vzal kladivo. Můžu začít. Vzal jsem jednu její nohu, položil ji na ty klády a jediným, dobře mířeným úderem jsem jí zlomil nohu v koleni. Musel jsem se trefit opravdu přesně, protože se jí koleno vykloubilo o dvacet stupňů. Sice byla pod vlivem prášků, ale i tak sebou cukla. To samé jsem udělal i s její druhou nohou, ale asi sem se netrefil stejně dobře, protože jsem uslyšel jen praskání kostí. Společně s návalem bolesti se jí vrátilo vědomí. Začala sebou divoce zmítat. Jestli si myslela, že už to horší být nemůže, vyvedl jsem jí z omylu. Posunul jsem se ke kotníkům. Několika dobře mířeními údery jsem jí z obou kotníku udělal něco nemálo podobného masové směsi do klobás. Jestli předtím nebyla v agonii, teď už zaručeně byla. Sundal jsem jí pouta. Nějakým způsobem se jí povedlo vyplivnout kapesník, tak jsem byl nucen jí několika údery rozdrtit spodní čelist. Popadl jsem její pravou ruku a dalším úderem jsem jí přerazil v lokti. Druhá rána. Druhá ruka. Přesný a účinný. Jako stroj. Pak jsem jí rozdrtil obě zápěstí a nakonec jsem se přesunul k prstům. Buch, buch, buch. Zhruba po dvaceti ranách jí z prstů zbylo jen něco, co dostanete v McDonalds v hamburgeru. Už byla k ničemu. Byla použitá. Několika rychlými, ale silnými údery jsem její hlavu proměnil v měsíční krajinu plnou kráterů. Vstal jsem, položil jsem kladivo, sundal si pláštěnku, opláchl masku, boty a kladivo. Společně s pláštěnkou jsem si ho schoval do kabely. Vždycky, když jsem někoho zabil, jsem cítil, že se ta temnota ve mně opět stahuje zpátky tam, kam patří, ale teď jsem pocítil i něco jiného. Byla to radost s dobře odvedené práce, skvělý pocit s toho, že jsem někoho zabil. Stal jsem se na tom závislý.