,,Někteří lidé by si přáli být bohatí, chytří, krásní. Někteří si zase přejí být třeba prezidentem USA, nebo závodníkem Formule 1. Někteří chtějí být součástí neobyčejného života, o kterém se píše v knihách nebo je vidí ve filmu. Já patřím mezi ně. Chci být chytrý, ale na co je mozek, když vás to nenaplňuje? Nač je bohatsví, když si lásku nekoupíte? Na co je vám krása, když máte špatnou duši? Proč být prezidentem, když nevíte ani sám, co chcete? Proč vyhrát velkou cenu, když neumíte řídit vlastní život? Vlastně každý člověk chce to samé. Chce zažít dobrodružství. Chce nějaké to bum, co by změnilo jeho život. Každý chce něco, co jej naplní a učiní šťastným. A když už to přijde, nemusíte si toho ani všimnout..."
Když jsem dočetl svou slohovou práci na smysl života, celá třída na mne hleděla. Nikdo neřekl ani slovo a já z toho začínal být nervózní. Vůbec jsem nečekal na žádný komentář a šel se posadit na své místo v poslední lavici. Pan profesor volal k tabuli další osoby, aby přečetly svou slohovou práci, ale nikdo se nezvedá. Díky bohu v ten moment zazvonilo, jinak by profesor mou slohovou práci rozebral do detailu, jak jsem jej znal. Vstal jsem ze židle, popadl jsem svůj batoh a šel jsem ke dveřím. Jenže mě něco zastavilo. Byl to hlas pana profesora Moodyho.
,,Troye, moc se mi vaše práce líbila. Rád bych vám nabídl jednu z mých oblíbených knih, pokud chcete." Začal se prohrabovat v šuplíku a nakonec vytáhl záhadnou malou černou knížku, kterou mi následně podal.
,,Děkuji, pane profesore, je to od vás velmi milé," usmál jsem se a podivnou knihu jsem si od něj ochotně vzal.
,,Doufám, že se vám to bude líbit."
Šel ke své skříňce, kde jsem si vyměnil učebnice a zamířil na hodinu matematiky. Nikdy jsem nebyl nějak zajímavý. Studoval jsem druhým rokem na střední škole a ještě pořád jsem si nenašel kamarády. Byl jsem ten jiný.
Moje nadání na chození pozdě mě nikdy nezklamalo. V učebně matematiky už stála paní Blakeová. Paní Blakeová nebyla vůbec špatná. Ba naopak. Měl jsem ji i celkem rád. Problém byl v tom, že ona neměla ráda mě. Neměla ráda nikoho.
,,Pane Sivane, ani si nesedejte, pojďte rovnou k tabuli." Povzdechl jsem si, položil vedle sebe batoh a napochodoval jsem k tabuli, kde mi profesorka nadiktovala snad nejlehčí možný příklad, jaký jen mohla. Hned jsem ho hbitě a bez problému vypočítal. Učitelka jen zírala.
,,Uvidíme, jak budeš chytrý zítra na písemce!" Otráveně jsem protočil očima a šel jsem si sednout do lavice. Výklad byl jako vždy opravdu nudný. Nechápal jsem. Mělo to být jiné. Měl jsem být šťastný středoškolák. Co teď?
Po skončení vyučování jsem se vydal na oběd, ale jelikož nikde nebylo místo, byl jsem nucen sednout si na zem v rohu místnosti. Nic jiného mi ani nezbývalo. Nebyl by to ani takový problém, kdyby tu nebyla Lea. Lea byla podle mě dost v pohodě holka, jen jsme si nesedli. Teda, spíše já jí. Ona ovládala téměř celou školu, jelikož to byla Jacobova přítelkyně.
,,Ale, ale, kohopak to tu máme? Nejez tolik, budeš tlustý!"křikne na mě Zoe a zkopla mi můj oběd. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl tlustý. Nebyl jsem. A slyšet tohle zrovna od ní se mi zdálo celkem vtipné. Vzhledem k tomu, že sama nebyla nejhubenější. Po odnesení tácu s jídlem jsem opustil prostor školy a zamířil jsem si to s klidem domů.
Rušnými ulicemi LA jsem došel až domů, kde na mne čekala má drahá matka a má neuvěřitelně otravná sestra. Vlastně jsem ji měl rád, akorát, že bylo třináct a byla v pubertě.
,,Mami, jsem doma!" Zavolal jsem do chodby. Nic se neozvalo. Takže jsem předpokládal, že jela na nákupy se sestrou a já mám určitě lístek na lednici. Nečekaně jsem ho tam opravdu našel. Lednici jsem po přečtení lístku otevřel a vytáhl si z ní svůj oblíbený salát. Poté jsem zamířil nahoru do svého pokoje, který byl jako vždycky pečlivě uklizený. Věděl jsem, že mámě by vadilo, kdybych tam měl nepořádek a mně samotnému koneckonců taky. Převlékl jsem se do pohodlných tepláků a uvelebil jsem se na posteli. Do oka mi padl batoh pohozený u postele. Začal jsem si z něj vytahovat věci, až jsem narazil na tu černou knihu, jenž mi dal pan profesor Moody. Opatrně jsem přejel prsty po jejím hřbetu, na němž stálo úhledným písmem Vior Joe. Vlastně by ta kniha byla vcelku normální, kdyby měla autora. Zvědavě jsem tajemnou knihu otevřel a hned na první straně mě do očí praštilo varování napsané tučným rudým písmem. V této knize se ukrývá mnoho dobrodružství a je jen na vás, jestli jste toto ochotni podstoupit. Kniha na vlastní nebezpečí. Autor uměl zaujmout. Samozřejmě jsem neváhal a okamžitě jsem otočil
další stránku. ,,Kapitola první. V lese koloval lehký letní vánek..." V mém pokoji v tu ránu opravdu začal foukat. Pomyslel jsem si, že jsem asi jen nechal otevřené okno, ale nenechal. V tom se stránky samy od sebe začaly přetáčet jako šílené. V pokoji začalo hrozně foukat a absolutně netušil, co mám dělat. Chtěl jsem si zakrýt obličej, ale najednou jsem zjistil, že nemám čím. Mé ruce mizely. I mé nohy. Celá hlava se mi zatočila a v mžiku mne pohltila černočerná tma.
# # # # # # # # # # # # # # # # # # # # # #
Tohle je oficiálně první kapitola Vior Joe. Moc doufám, že vás čtení bude bavit. Budu ráda když dáte vote, komentář, nebo budete sdílet. Za chyby se omlouvám.
Sally xx
