Probudil jsem se v suché trávě se spoustou zvadlých plačících květin. Jak je to možné? Protřel jsem si oči a nevěřícně se rozhlédl kolem. Tohle nebylo reálné, nemohlo být. Květiny nemají plakat a nebe by mělo být jasné. Byl přeci srpen. Proč to tak nevypadalo? Vstal jsem, abych se mohl okolo lépe rozhlédnout. Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně vůbec netuším, jak jsem se sem dostal. Poslední, co jsem si pamatoval, byla malá černá knížka. Štípl jsem se, abych zjistil, jestli se mi to jen nezdá. Nezdálo. Bylo to zvláštní. Začaly mne naplňovat obavy. Nikdy jsem tak zničenou, smutnou krajinu neviděl. Všechno bylo úplně mrtvé. Až na mě. Bezvýznamného červa v této prázdnotě. Začínala mi být zima a všude byl cítit hněv a strach. Nevěděl jsem, co mám dělat. Dal jsem se proto do běhu. Utíkal proti slunci, což, jak se po chvíli ukázalo, byla velká chyba. Z dálky jsem zpozoroval nějakou skupinu lidí oděných v černém brnění sedící na voze taženým koňmi. Nevypadali nijak přátelsky, ale do téhle krajiny perfektně zapadali.
,,Hej! Ty, mladej! Co tady pohledáváš?! Neměl bys být na slavnosti jeho veličenstva?!" zařval jeden z nich hrubým prázdným hlasem. Jakoby to ani nebyl člověk. Jakoby to byla jen zlomená duše, ze které už vyprchal téměr všechen život.
,,A kde se ta slavnost koná?" zeptám se klidně.
,,Nedělej si legraci. Jdeš s námi." Chtěl mě uhodit, ale já stihl včas jeho ruku zastavit. Nikdo se ani nehl. Ostatní na nás tupě zírali a já jen pozoroval, jak se z bezcitného vojáka přede mnou stával člověk. Jeho oči se zbarvovaly do jantarova a vmžiku byly plné života.
,,Je nakažený!" křikl jeden z nich a hbitě zabodl do muže svůj meč. Poslední, co řekl, než opravdu zemřel, mne překvapilo.
,,Děkuji, veličenstvo, děkuji," a jeho oči zkameněly navždy.
,,Co jsi zač?!" vyzvídal hlasitě vrah mrtvého muže ležícího přede mnou.
,,Troye. Troye Sivan," odpověděl jsem hrdě a bez jediné stopy strachu v hlase.
,,Nastup si, král bude jistě rád, až tě pozná." Poslechl a nasedl k nim na vůz. Neměl jsem důvod zůstat venku a umrznout tam. Cestou jsme nepotkali ani živáčka, ani ten nejmenší náznak života. Zanedlouho mě pravidelné kodrcání vozu po nerovné cestě ukolébalo ke spánku.
# # # # # #
Vzbudil mě jeden z mužů v černém brnění s tím, že jsme na místě.
,,Vítej v Partofmii, mladej." Seskočil jsem z vozu. Zastavili jsme na šedém nádvoří, kterému dominoval obrovský temný hrad. Větší jsem v životě neviděl. Byl dokonalý. Jiné slovo pro něj neexistovalo. Muž v černém brnění mě svázal jako otroka tak, aby se mě nedotkl a neskončil jako jeho přítel, i když ho zabil on. Nevím, proč jej zabil.
,,Jdeme za králem." Neměl jsem na výběr, musel jsem jít. Ty provazy byly opravdu nepohodlné. Jak jsme kráčeli nádvořím, všichni se na nás koukali jako na zjevení. Prázdné pohledy, opět. Všude šel znovu cítit ten strach a zoufalství, doslova všude. Přecházelo jsme jsme přes malou tržnici a já stále doufal, že je tohle jen sen, a že se probudím doma ve své vyhřáté posteli. Dojšli jsme k malému bunkru, kde od nás byl zády otočen onen sám král. ,,Pane, přivedli jsme zajatce, ovládá nějakou magii." Tajemný král vstane a já poprvé spatřil jeho tvář. Myslel jsem, že bude stará a ošklivá, ale on byl mladý a krásný, zoufalý, nahněvaný, zkažený, smutný a v neposlední řadě zlomený. Přesně jako všichni kolem. Všechny tu pohltila temnota. Jeho oči byly nádherně šedé a přesto prázdné.
,,Co jsi zač?" zeptal se drze a přiblížil se ke mně.
,,Pane, radši se k němu nepřibližujte. Ovládá tantos!" křikl muž, co mne zde dostal.
,,Nesmysl," odvětil mu král.
,,Viděl jsem to na vlastní oči!" nevzdával se muž. Král se mi dlouze podíval do očí.
,,Máš pravdu, je poněkud zvláštní," přitakal. Stále si mě prohlížel.
,,Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se ho.
,,Ty se opovažuješ ptát se krále na jeho jméno?! Buď rád, že ti nenechám okamžitě vyříznout jazyk!" Hlasitě jsem polkl. Ne, že bych z něj měl strach. Jenom mi jej bylo líto. Tento člověk toho musel hodně špatného zažít, aby byl takový. V další chvíli už se nedíval na mě, nýbrž do země.
,,Troye Sivan, těší mě," usmál jsem se se a podal mu ruku. Zjevně nechápal, co po něm chci, tak mi do ní vložil pohár s kalnou vodou, která se v mé ruce rázem proměnila v čistou. Král nestačil zírat.
,,Zavřete ho! Zítra v poledne bude poprava!" zařval, stráž mě zatáhla za provazy kolem mého těla a vedla mě do vězení. Naposledy jsem se otočí za králem, ale on hned odvrátil zrak dělajíc, že se na mě vůbec nedíval. Navzdory všemu mi na tváři stále hrál úsměv. Takový sen jsem ještě neměl. Je to skoro jako pohádka. Ještě by sem mohla přijet armáda dobra s cílem zabít krále, ale nakonec by se slitovali. Pohádky jsem vždycky miloval a doteď miluju.
Ve vězení to není tak zlé. Měl jsem tam kastrol s vodou a nádobu s nějakým, mně neznámým, pokrmem. Rozhodně jsem na to neměl chuť. Byl pro mne dost vyčerpávající den a já tak dospěl k rozhodnutí, že je na čase se trochu prospat. Lehl si tedy na suchou trávu a doufal, že usnu. Marně. Asi po deseti minutách mě totiž od mých marných pokusů o spánek vyrušilo odkašlání. Vstal jsem a otočil se čelem k osobě, která narušuje můj pokus o spánek. Byl to sám král, vládce všeho temného, s jeho obvyklým ledovým pohledem.
,,Za dest minut je večeře, připrav se, pošlu pro tebe stráž." To měl být rozkaz?
,,Já tady mám jídla dost," usmál jsem se a ukázal jsem na nádobu s nějakou velice nechutnou věcí.
,,Nepřijímáš pozvání na královskou večeři! Za tohle budeš potrestán, červe!" V očích se mu něco zalesklo. Jako už dávno vyschlé slzy. Odešel. Zůstal jsem tam opět sám litujíc svých slov. Měl jsem jej poslechnout. Ze schodů jsem najednou uslyšel kroky. Přišli pro mě stráže. Možná se dnes přece jen najím.
# # # # # # # # # # # # # # # # # # # # # #
Vítám vás u druhé kapitoly. Opravdu jste mě minule moc potěšili. Vůbec se divím, že to někdo čte. 42 reads, 5 votes a 2 komentáře. To je pro mě strašně moc! Děkuji moc! Doufám, že se kapitola bude líbit:)
Sally xx
