Fiery wolf - cz story

DRUHÁ

"Další!" Ozval se úředník a já postoupila k jeho stolu. Nestihla jsem pozdravit, když na mě vyštěkl: "Vaše jméno?"
"Christian de Feu, pane."
"Váš věk?"
"15 let a tři čtvrtě, pane."
Zvedl hlavu a pořádně si mě prohlédl. "Ha. Nedivím se, žes přišel až v tolika. Před rokem bychom tě nevzali." A zasmál se. Taky jsem se lehce uchechtla. Zase přešel k formálnostem. "Jaké jazyky ovládáte?"
"Plynule francouzsky a anglicky. Ve španělštině umím jen námořnické fráze." A nadávky. To by se divil co se dá naposlouchat v karibském přístavu.
Potom se mě vyptával na bydliště, původ, gramotnost a schopnosti. Po vyplnění formuláře vytvořil kopii, kterou mi podal s příkazem, ať ji předám kapitánovi lodi u kterého se dělají zkoušky.
Kapitán, už jsem zapomněla jak se jmenuje, stál i s mým bratrem na zádi u kormidla, kde si povídali a kapitán zrovna posílal nějakého námořníka s dalším zájemcem na obchůzku lodi.
"Pane." Oslovila jsem kapitána jakmile jsem za nimi přišla a podala mu svitek. Nevěděla jsem jestli, jako civilista hlásící se do námořnictva, mu mám zasalutovat nebo ne, tak jsem radši nic nedělala.
Kapitán si ho ode mě vzal a přečetl. "Á, pan de Feu. To musíte být příbuzný tady s poddůstojníkem."
"Jsme bratranci, naši otcové byli bratři." Odpověděl za mě Alex.
"Byli? Zemřeli?"
"Oba." Přitákala jsem.
"To mě mrzí, ale je hezké vidět, že máte v krvi touhu sloužit krali." Jen jsem se na kapitána usmála.
Kapitán mě potom provedl lodí a přitom se mě ptal na názvy a jak se ovládají různé věci a to i v různých jazycích. Poté mě odvedl do kajuty, posadil za stůl a dal mi krátký test na různá pravidla námořnictva a tak.
Po odevzdání testu mě odvedl za Alexem a řekl mi ať chvíli počkám na vyhodnocení. Asi po hodině mi sdělil, že jsem jedna z mála s tak výbornými výsledky a že bych to mohla dotáhnout vysoko. Potom mi předal uniformu kadeta a nařídil ať si pořídím ještě jednu a taky jednu slavnostní. Tentokrát jsem mu zasalutovala.
Úředník mi ještě vzkázal ať se zítra v osm hodin sem dostavím se zavazadlem sbaleným na měsíc, protože strávím celý měsíc na lodi kvůli zaúčování.

V kavárně jsme si vybrali stolek u okna a objednali si čaj a sušenky. Byla to taková malá oslava mého přijetí.
Z přístavu jsme se s bráchou vydali domů, abych se převlékla do šatů a potom jsme šli do krejčovství pro další uniformy.
Krejčí vypadal dost vyjeveně, když jsem poprosila o uniformu kadeta v mé velikosti pro mého bratránka a slavnostní uniformu kadeta pro mě na maškarní ples nějakých paniček. Chvíli něco namítal, potom mě naměřil a řekl ať si za tři čtyři hodiny pro hotové uniformy přijdu. Tak jsme se s Alexem mlčky vydali na procházku po městě a potom jsme zašli do kavárny.
Konečně nám přinesli čaj a sušenky. Nalila jsem do svého šálku čaj a osladila ho.
"No a kdo říkal, že se tam nedostanu?" Nevydržela jsem to a svým způsobem jsem se začala vytahovat před bráchou.
"Ale nezapomeň, bez koho bys byla v háji." Taky si nalil čaj a vzal si sušenku.
"Jasně, díky, jseš fakt úžasnej." To poslední jsem řekla trošičku sarkasticky. "Tak či tak, buď jsou vážně tupí nebo jim je to jedno. Podle toho co říkaly holky v přádelně, Francie s Anglií soutěží o to kdo bude mít víc kolonií, potřebuje námořnictvo každého dobrovolníka, takže berou každého s průměrnými výsledky."
"Nebo je tu ještě třetí možnost a to že prostě vypadáš jako kluk." Au, to mám určitě za ten sarkasmus. "Ale vlastně jsem rád, že tě přijali, protože se admirál zmiňoval o nepokojích v Ausaránské kolonii, takže se možná v nejbližší době vydáme na cestu."
Málem jsem se zadusila čajem. "A to jsi mi chtěl říct kdy?" Byla jsem pěkně naštvaná a překvapená zároveň. Nikdy jsme před sebou neměli tajemství o něčem tak důležitém. "Kdy vylétáte a na jak dlouho?" Vsadím se, že kvůli tomu přistoupil na můj plán. Jak ohleduplné.
Teď to byl on kdo se málem zadusil sušenkou nad mojí příkrostí. "Eh. No, nechtěl jsem tě tím zatěžovat, když ses připravovala na ty zkoušky a měl jsem určitou naději, že když tě tam vezmou tak bych tě nemusel posílat znovu do Anglie." To už jsem si jednou zažila. Před třemi roky, když Alexe přijali k francouzským vzducholetcům. Měla jsem tam být celý rok, ale po půl roce jsem to tam nevydržela a teta mě poslala za bratrancem, který cestoval po Evropě. To jsem si užila o hodně víc.
Sklopila jsem oči k čaji a začala jsem ho bezmyšlenkovitě míchat. Zarytě jsem mlčela. Vsadím se, že Alex se na mě úpěnlivě dívá. Ví co tímhle mlčením mu chci říct. Že jsme rodina a nikdy jsme neměli před sebou tajemství a že to co teď udělal je taková malá zrada.
"Juh, kolik je hodin? Musím do práce, monsieur Richeu nepočká." Vstala jsem prudce ze židle, vtiskla jsem bratrovi pusu na tvář a vzala si sušenku. "Nezapomeň vyzvednout uniformy." Alex jen smutně pokýval hlavou a já utíkala do přádelny.
V přádelně jsme s holkami nedělaly nic těžkého. Jen jsme dohlížely, aby se nit nikde nezasekla a vyměňovaly jsme prázdné špulky za namotané. A abychom jsme se tam jen tak nebrouzdaly, tak jsme některé jemnější a dražší nitě namotávaly do klubíček a na špulky. Nebyl za to plat stejně tak vysoký jako u kadeta, ale dokázal mě uživit, když Alex odlétal na nějakou dobu s armádní vzducholodí. Alex se za ty tři roky dostal hodně rychle vysoko a jako poddůstojník mohl mít většinou na výběr jestli odlétí nebo bude mít službu tady, v Lorientu, u zaučování. Samozřejmně že rozkaz od admirála nemůže ignorovat.
V práci jsem dnes byla o hodně déle než obvykle, protože jsem musela upříst hedvábné nitě, která se musí upříst ručně, protože je moc jemná na stroj. Potom jsem zašla za mým zaměstnavatelem, monsieurem Richeem, pro dnešní výplatu. Když jsem mu oznámila, že tu nějakou dobu nebudu pracovat nebyl zrovna nadšený, ale výplatu mi dal.
Domu jsem přišla právě včas na časnou ale bohatou večeři, kterou právě dokončoval brácha.
"Na tvojí počest," křikl za mnou Alex, když jsme se pozdravili a já se vydala do svého pokoje se převléknout do něčeho pohodlnějšího - do kalhot a košile.