Fiery wolf - cz story

PRVNÍ

"Ale notak! Prosím, vezmi mě tam. Ani nemusíš jít jako můj doprovod, stačí že tam budeš. Jako psychická podpora." Znovu jsem zaprosila.
"Ne. Kolikrát jsem ti říkal, že tam holky neberou?"
"A kolikrát jsem ti říkala, že se převléknu za kluka?" Takhle jsme se hádali už měsíc a půl. Můj bratr prostě nechce uznat, že můj plán jak se dostat do Francouzského královského námořnictva je bezchybný.
"A co potom, až zjistí, že jsi holka?"
"Až to zjistí, tak už bude pozdě na to se vracet a maximálně mě v prvním přístavu vyloží. Popravit mě nemůžou. Možná budu první holka, která se plavila na lodi jako součást posádky královské flotily." Zatím jsem neslyšela o holce plavicí se v královském námořnictvu ani u Francouzů, v Karibiku ani nikde v Evropě.
Alex pokývl hlavou a opřel si ji o ruce opřené o stůl. Zamyslel se. Na docela dlouhou chvíli. Když vzhledl, hrál mu na tváři šibalský úsměv a to se mi nelíbilo. Začala jsem se bát co zas vymyslel. On se vždy takhle usmívá, když vymyslí něco blbého na co vždy doplatím já. "Vezmu tě tam a pomůžu ti s převlekem, pod podmínkou že uděláš všechno co ti řeknu. Platí?"
Chvíli jsem na Alexe nasupěně zírala než jsem souhlasila. "Jo! Ale žádný podfuky nebo výstřelky."
"Dobře, začneme po obědě." Vstal ze židle a šel do svého pokoje na druhé straně našeho bytečku než byla kuchyně, kde jsme se hádali.
Konec debaty. Úlevně jsem si sedla na židli u stolu, u kterého před chvílí seděl brácha. Teď mám skoro stoprocentní šanci se dostat do námořnictva.
Budu se plavit na lodi po světových a vesmírných mořích, objevovat nové planety, kontinenty a země, chránit obchodní lodě od pirátů a korzárů. Jo, to bude sladkej život, vítr ve vlasech, sluneční paprsky ve tváři a houpající se paluba pod nohama. Hmm...
Ze snění mně vtrhly zvony vyzvánějící poledne. Dala jsem se do připravovaní oběda.

"Co je tohle?" Vytáhla jsem váleček smotané pružnější látky z hromádky oblečení, kterou přede mě položil Alex po obědě.
"Seznam se, to je obinadlo. Obinadlo to je Christine." S vážným výrazem řekl Alex. Ani mu nezacukalo ve tváři.
"Já vím. Ale k čemu to potřebuju?"
"Aby sis stáhla prsa. To víš muži nenosí korzety a tak." Na to jsem vůbec nepomyslela. Kdyby nebylo bráchy tak by mě nejspíš hned prokoukly.
Vzala jsem hromádku oblečení a šla se převléknout do svého pokoje. Když jsem se vrátila zpátky do kuchyně oblečena v Alexovi malém oblečení, cítila jsem se trochu divně. Hlavně pod Alexovým zkoumávým pohledem.
"Máš pěknou kliku, že máš tak malý kozy."
"Co? Děláš si ze mě srandu?" Překvapením jsem vykulila oči. Takhle jsem bráchu nikdy neslyšela mluvit.
"Musíš se taky naučit mluvit jako kluk, takže ne srandu ale prdel."
"Prdel," nechala jsem splynout to slovo ze rtů, abych si na něj zvykla. "Dobře. A prokouknou mě?"
Znovu si mě prohlédl. "Ne, ale musíme tě ostříhat."
"To si děláš prdel." Tahle nadávka tentokrát víc vyjadřovala moje pocity. Přetáhla jsem si vlasy přes jedno rameno a sevřela je ve dlaních, abych je uchránila před bráchou. Ne že bych na nich byla závislá jako ty fifleny chodící na plesy, ale prostě mi přišlo škoda je ostříhat když je mám až k pasu.
"Nehodlám tě ostříhat na krátko, ale jen po ramena. A potom uvidíme."
S odporem jsem usedla na židli a Alex se dal do práce. Potom vzal stuhu a vlasy mi svázal na týle. Když jsem vstala na zemi kolem židle se válely tmavě zrzavé prameny mých vlasů.
Povzdechla jsem si. "Ještě něco?"
"Hmm... Budeš se muset naučit mluvit hlubším hlasem jako kluk a předstírat, že se holíš i kdybys neměla pěnu. Taky musíš chodit jako kluk. Zbytek se naučíš na lodi."

Hodila jsem sebou na postel. Po celém týdnu výuky jak chodit, mluvit a vyjadřovat se jako kluk jsem měla trochu víc času na odpočinek. Proč by taky ne, když mě zítra čekají vstupní zkoušky do námořnictva. Ale vůbec se mi nechtělo spát, tak jsem vytáhla zpod postele knihu o lodích a nalistovala část o mechanických a automatických součástkách a strojcích na lodi.
Tahle nová technologie plná ozubených koleček, páček a převodů tu byla jen asi patnáct let. Má usnadňovat chod lodi při menším počtu posádky.
Táta nás naučil co uměl, ale moc často se na takových lodích neplavil, takže toho moc nebylo. Další důvod proč neumím ovládat tuhle techniku je to, že se pořád vyvíjelo něco nového, ať už přivezeno odněkud z vesmíru nebo vymyšleno na Zemi. Hodně jsem se o těch mechanismech načetla, ale nemohla jsem své znalosti vyzkoušet v praxi. Na souši je hromada podobných strojů, ale loď je něco jiného.
Na lodích jsou stroje k ovládání lanoví, kormidla, kotvy a vesel díky natáhnutí pružin a mačkání tlačítek a páček. A potom je tu stroj k vytvoření ochranné gravitační bubliny okolo lodě, aby se mohlo plout vesmírem.
Konečně asi po půl hodině jsem s knihou vedle sebe usnula.

---

Doufám, že se vám 1. kapitola moji povídky líbí. Já vím, že se tady toho moc neděje, ale k tomu se taky dostanu, vždyť je to teprve 1. kapitola. Prosím, napište cokoli co vám tam nesedělo včetně pravopisných a obsahových chyb a já se to budu snažit opravit 😃. A děkuji, že jste si to přečetli.