Být studentkou na Gävleské střední byl občas vážně hazard o duševní zdraví. Mimo duševní zdraví tu šlo samozřejmě neustále o krk, a jestli jste se zapletli třeba právě s tím největším grázlem celé školy, vrýt si do hlavy, že krása není věčná byl opravdu dobrý nápad. Holka neholka, kluk nekluk, vrazit se dalo každýmu a když už to hraničilo s porušením morálních zásad jako 'holky se nemlátěj' a tak, tak stačilo něžně kousnout do krku tu správnou haremářku a všechny holky našeho ústavu si musely krýt záda.
Ovšem existovala tu i jakási představa imunity. Spíš než že bych popsala náš školní kolektiv jako jeden fungující organismus s imunitním systémem, mluvím o nečem podobnějšímu imunitě ze seriálu Kdo Přežije. Získáte imunitu a na chvíli vás nemůžou vyloučit. 'Vyloučení' u nás znamená sociální smrt, a ačkoliv nejsou všichni posedlí tím být králem a královnou všech svých věrných adolescentních poddaných, jakýsi systém povrchnosti tu stejně funguje. Hlavně tedy na obecném oboru, ten výtvarný na tom není zdaleka tak špatně.
Jmenovat se Freja Nyström znamenalo mít imunitu. Znamenalo to procházet se chodbami tiše, bez výkřiků, znamenalo to obědvat beze slova, znamenalo to poslouchat nejnovější kapelu svého zalíbení nerušeně ve sluchátkách. Znamenalo to taky, že jste něco pro tu imunitu museli udělat. O takových věcech se většinou nemluví – patří to k odměně za ně, ale možná ti, kteří sedí kolem vás tiše přemýšlejí, kolik zdejších machrů jste museli zmlátit, aby vám ten titul, ten pomyslný totem neohroženosti, vložili do vašich třesoucích se rukou.
Jmenovat se Freja Nyström byla taky občas otrava, ale to je téma na delší povídání – nejlépe by terč mých slov byla prázdná bílá zeď té nejvzdálenější cvokárny, sedm moří od Gävlu.
Jmenuju se Freja Nyström a hle – měsíc je pryč a ty jsi pořád úplně stejná.
Víte, když je vám šestnáct a podíváte se sami na sebe do zrcadla s povzdechem a smutným pomyšlením na to, kde jsou vaše úžasné pubescentní zážitky, kterých už jste se nejméně rok nedotkli, přislíbíte si v těch unavených jedenáct večer, že se změníte. Složíte si nadšenou přísahu, že už nikdy víc se nenačapáte sedět v poslední lavici a už vůbec ne tam ožvykovat suchou svačinu, kterou jste si dříve toho rána neochotně připravili, za tím co učitelka angličtiny brblá něco o jazyce, ve kterém jste plynulí. Pak ale zjistíte – a to zcela pozdě na jakoukoliv radikální záchrannou změnu – že opět sedíte v zadní lavici a v puse se vám rozpouští poslední kousek chleba, který vám měl vydržet až do odpoledne, ale vy už jste ho chamtivě spořádala. Zjistíte, že učitelka opět říká něco skoro-dokonalým britským přízvukem svědčícím o kvalitní švédské edukaci a vy jste se ve své knížce nepohnuli ani o řádek.
V těhle mně až moc dobře znamých momentech se na sebe káravě podívám (jak jen nejlépe se dá podívát sama na sebe) a řeknu si: „Freja, tu huso, vůbec jsi se nezměnila."
[6.3.16] A/N: 1. Z hloubi duše mě štve, že wattpad neví, co je to odrážka.
2. Ne, RoniKing náhle neprošla literární mutací a nezměnila styl psaní.
3. Ne, nejsem RoniKing.
Abych se představila, jsem Charlie L.E. Scarwood. Rozhodly jsme se s Roničkou udělat si z téhle povídky náš společný projekt. Jelikož je teď ale na horách, nemůžeme úplně aktivně spolu psát kapitoly v kterých bychom byly obě potřeba (dialogy...). Chtěla bych taky jenom říct, že jelikož většinou píšu v angličtině, česká gramatika je pro mě vzdálenější, čím blížší je mi anglická. Proto mi občas ulítne i docela hrubá chyba, takže kdyby na vás něco přímo řvalo, jak je to gramaticky naprosto NEKOREKTNÍ, prosím, řekněte mi to.
Příště vám představím postavu, která je takový úžasný společný výtvor který vznikl hrozně vtipně a hanebně, tak se těšte :) (ovšem výtvor sám není úplně tak hanebný, jako jeho minulost. I když... co já vim? >:D)
S láskou (abstraktní pojem, když nevím, na koho mluvím),
Cheers,
Charlie
