Zase v Gävlu. Upřímně - vracet se mi sem nechtělo. Po tom roku studia v Maďarsku se mi nechtělo už nikam. Ty památky, jiná kultura a to jídlo.. Všechno bylo nové a já mám stále, co poznávat.. Až to tu dostuduji, uvidím, co dál a pak se vrátím. Při nejlepším půjdu světem, kudy mě nohy ponesou. Ale to už odbočuji..
Stojím před Gävleskou střední s batohem a papírovými deskami pod paží, ve kterých mám nějáké domácí a školní práce jako ukázku pro ředitele. Tahle škola se ubírá dvěma směry. Tím všeobecným, a pak tím uměleckým. Já mám zájem o uměleckou větev. Jinak si to nedokáži představit.. 7:55. Kolem mě lidé přímo letí do budovy školy. Jakoby se spustilo poplašné zařízení, akorát ne ve škole, ale venku. Alespoň na to nepečou... A hele. Ne všichni jsou tu tak slušní, jak se na první pohled zdálo. Na zábradlí sedí nějakej frajer a kolem něj postávají jeho poddaní. V průběhu dvou sekund jsem měla pocit, že se naše pohledy propojily. Pak svůj pohled zamířil úplně jinam a odflusl si. Jak nechutné..
Až ke mně dolehl zvuk zvonění na hodinu. Vydala jsem se směrem k mohutným krásně vyřezávaným dveřím ze dřeva a vešla do budovy. Přede mnou se otevřel pohled na dlouhou tichou chodbu. Podle značek, jako pro turisty, jsem se vydala kamsi do ředitelny. Zaťukala jsem na dveře a po zaznění "Dále." jsem vešla dovnitř. Jakmile mě spatřil ředitel, hned vyskočil na nohy, aby mě přivítal. "Slečno Anderson, rád vás poznávám." Usmál se na mě takovým vřelým stařečkým úsměvem. Byl to starý čilý pán s bílými vlasy a fousy. Měl černé brýle a hnědé oči. "Já vás také, pane Ström." Usmála jsem se. "Mám tu pro vás ty výtvarné prá.." "Jistě, odložte je prosím sem. Prohlédnu si je později i s profesory oboru. Velice se těším." Ten pán byl jako sluníčko. Úplně ta ředitelna k němu seděla. Byla žlutě vymalována. Sem tam i nějaký ten obraz a fotografie. Desky jsem odložila ke stolu. Pan Ström mi dal nějaké papíry na vyplnění. Jeden jsem mu tam nechala a druhý si nechala pro vyučujícího. "Tady ještě máte svůj rozvrh a plánek školy. Snad to zvládnete. První ročník máte víceméně za sebou s rozdílem jazyka" zasmál se, "a ten měsíc doženete. Možná bude pro vás něco nové a něco opakování... Hodně štěstí." Pak jsme se rozloučili a já se vydala na procházku chodbami. Á hele. Narazila jsem na záchody. Tak jsem vešla a udělala jednu ze svých oblíbených zvyků. Jentak jsem si umyla ruce mýdlem a pak si k nim přivoněla. Musím uznat, mají dobrý smysl pro vůni. Jednou jsem narazila na jednu dost aromatickou nepříjemnou vůni mýdla. To bylo myslím na benzínce v Rakousku. Tohle by se mělo kontrolovat.. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a z očí do očí si řekla, že to zvládnu. Když jsem se otočila a chystala se otevřít dveře, jentak-tak jsem uskočila. Jenže pak do mě vrazil nějaký černovlasý... "To nemůžeš dát bacha?!" -Grázl. "Já? Nemáš tak rozrážet ty dveře!" Šťekla jsem mu nazpátek. Co si to o sobě myslí vůbec? Takový nevychovaný.. "Co tu vůbec děláš?" Naštvaně si mě měřil pohledem. "Co asi?" Udělala jsem udivenou grimasu na něj. "Pozoruješ kluky?" Vyslovil to s tak debilním úšklebkem na tváři a dal si záležet na výslovnosti. Moje tvář se křivila zlostí. Pak ještě víc, když si najednou začal rozepínat poklop u svých černých džínsů. Vrhla jsem na něj znechucený výraz a otočila se na patě, abych vyšla ze záchodů. Než jsem za sebou úplně dovřela dveře, zas jsem je otevřela, nakoukla a zvolala "Pozoruji jejich ptáčky, kvůli podrobné studii..". Následně jsem odešla. Před očima mi zůstala jeho černá hlava, jak na ní plácá gel.. A já myslela, že potřebuje na záchod. Blbeček. Pak ta jeho tvář bochtnající od zadržování smíchu.
V jednom jsem se ale spletla. Byly to klučičí záchody.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zdravíčko. Toto je má první psaná povídka vůbec. Asi si ji moc lidí nečte, ale jsem za vás ráda. Klidně zanechte jakýkoli vzkaz. Budu jen ráda, když budu vědět, co zlepšovat.. Mějte se pěkně přátelé. S láskou, RoniKing
