The Princess and the Dragon//Princezna a Drak |POZASTAVENO|

5. Kapitola - Letní vánek

„Kam to jdeme?" Zeptala jsem se zatím, co jsme stále šli. Neodpovídal. Jeho ruka... ten stisk. Musela jsem ho opravdu naštvat. Po nějaké chvíli se zastavil uprostřed mýtiny a pustil moji ruku. V mžiku jsem si ji mnula. Odstoupil ode mne a zůstal ke mně otočený zády. „Opravdu to chceš vidět?" V jeho hlase jsem slyšela pochyby.
Nevěděla jsem, o co jde. Jen jsem se na něj dívala nechápavým pohledem a čekala, co bude. Otočil se na mě a díval se mi do očí. Nic se nedělo, ale pak... jeho oči, začaly být rudější. Krvelačnější. Najednou jakoby ho něco zasáhlo. Klek si na všechny čtyři a prohnul se v zádech. Začalo se z něj přímo kouřit. Dostala jsem strach. Chtěla jsem jít k němu, ale něco ve mně mi říkalo... ať to nedělám. Najednou to začalo. Začal křičet z plných plic a ze zad mu vyrostla dvě velká rudá křídla. Místo nehtů mu začaly růst drápy a na hlavě mu vyrostli rohy. Byly tmavě hnědé barvy a u vlasů v sobě měly červené kořeny. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá za ním jít. Ne jít, ale běžet. Už jsem chtěla vystartovat, ale on zvedl hlavu a podíval se na mě těma očima. Ty oči... už nebyly jeho. Tyto oči měly zářivě rudou barvu a zorničky byly svisle podlouhlé. Jeho zuby se zvětšily a špičáky byly omnoho delší. „Nechoď sem!" Přímo na mě zakřičel. Zastavila jsem se a dala si ruce před ústa, abych potlačila výkřik. Jeho kůže... byla všude po celém těle spálená a na některých místech vyrašily šupiny. Tmavě rudé a někdy hnědé až černé. Jeho tělo se změnilo... už nebylo lidské. Drak... přede mnou stojí drak!

Bylo to velké tělo pokryté černými, hnědými a červenými šupinami. Oči měl zavřené. Pokaždé, když se nadechl, nasál snadveškerý vzduch z okolí. Ovšem když vydechl, z nozder mu vystřelilapára. Dýchalpravidelně a rychle. Nikdy jsem nic takového ještě neviděla. Mělajsem strach. Co když to už on nebyl? Co když mi ublíží?
Najednou otevřel oči. Stoupl si na všechny čtyři, div se nechvěla zem.Rozhlížel se na všechny strany. Asi po dvou minutách rozhlížení, funění avrčení si mě všiml. Lekla jsem se při setkání s jehopohledem. Rozhodně nevypadal jako on, ale něco mi říkalo,že je. O jeden krok jsem postoupila a on trochu ucukl. Udělala jsem další. Onse napřímil a prudce vydechl páru. Šla jsem blíž a blíž. Najednou jsem se užnebála. Něco mi říkalo, že mi neublíží. Podíval se na mě těma dravýma očima aopět vydechl. Stále mě sledujíc, si lehnul. Při jeho dopadu zaduněla zem a jámálem ztratila rovnováhu. Opět jsem se uvolnila a čekala, co udělá. On se na městále jen díval, ale potom se rozhodl položit svoji hlavu na zem. Napřímilajsem ruce a dotkla se ho uprostřed nozder. Vydechl horký oxid uhličitý přímo namě. Lekla jsem se, ale nepřestala s doteky na jeho nose.

Obešla jsem si jeho hlavu a přišla k ruce, kterou měl položenou vedlehlavy. Jednou nohou jsem na ni stouplaa druhou nechala vyset ve vzduchu.Zapřela jsem se rukama o jeho hlavu a odrazila se nohou o jeho ruku. Najednoujsem se ocitla na jeho hlavě celým svým tělem. Klekla jsem si a po čtyřech jsemse plazila k jeho očím. Zastavila jsem se a zeširoka se usmála. On měsledoval jeho zářivě rudýma očima a jednou mrkl. Opět vydechl. Zavřel ty velkéoči a já jsem se postavila na nohy. Bylo těžké na něm udržet rovnováhu, alenakonec jsem to ustála. Pokračoval jsem stále dál. Od jeho očí k uším, krohům a krku. Nakonec jsem se zastavila na jeho lopatkách, mezi jeho obrovskýmikřídly. Od temene jeho hlavy po krku až k ocasu byly malé i velké"bodliny". Usadila jsem se na jeho lopatky a pevně se chytla "bodlin". Byl toúžasný pocit. Nic jiného jsem teď nechtěla.
Najednou jsem ucítila cuknutí. Stoupal si?! Cože? Ne! Spadnu! Mám strach! „Dej mě dolů! Prosím!"
„Není se čeho bát. Jen klid a drž se!"Zaznělo mi v hlavě. To řekl on?

Byla jsem tak 15 metrů nad zemí. Dostala jsem závrať a tak jsem si položila hlavu doprostřed jeho lopatek a pevně se chytila. Když přešlapoval z místa na místo tak se mnou házel, jako bych tam ani nebyla. Najednou mávnul křídly. Tak velké! Asi po třech mávnutích se vznes do výšky 50 metrů. Najednou se rozletěl. Byl tak rychlý! „Asi to nepřežiju"  říkala jsem si. Všude kolem byly lesy a hory. Potom se vznesl ještě výš, až byl nad horami. Byli jsme dost vysoko na to, abych neviděla na zem. Byli jsme nad mraky. Zrovna zapadalo slunce. Letěli jsme pořád dost rychle. Neměla jsem odvahu odlepit se od něj po tom co udělal... „Zabiju tě!" Křičelajsem na něj a klela ze všech plic. Letěli jsme čelem dolů k zemi plnou rychlostí. Tím tlakem jsem nemohla ani otevřít oči, natož se nadechnout. Potom vítr i tlak ustali. Pomalu jsem se od něj odlepila a otevřela oči. „Nádhera..." vydechla jsem po tom, co jsem viděla zapadající slunce za obzorem a s červánky nad hlavou. Ptáci létali všude kolem nás, a jelikož jsme letěli pomalu, ptáci nás i přeháněli. Pod námi bylo dlouhé jezero, které se táhlo od jednoho lesa ke druhému. Byli jsme tak blízko hladině, že jsem v ní viděla i velké ryby, které plavaly u hladiny. Ve vodě jsem viděla i náš odraz. Byla to...Nádhera. Nevím, co mě to napadlo, ale pustila jsem se rukama a roztáhla je. Letěl opravdu pomalu a slunce tak hřálo. „jako letní vánek..." řekla jsem si pro sebe. „Natsu"  řekla jsem a usmála se. „Ano! Už vím! Budeš se jmenovat Natsu! Jako léto." Řekla jsem a čekala na jeho odpověď. „Nepotřebuji jméno, princezno. Nikdy jsem ho nepotřeboval." Zaznělo mi v hlavě. „Tak ti tak budu říkat jen já." Řekla jsem rázně a spokojeně se ho opět chytila. 

Tak.. :) Další kapitola :P

Rady kritika... Cokoliv :)

A omlouvám se za případné chyby.. nějak mi vynechává mezerník :P

Comm&Vote