Slyšeli jsme hukot sirén a tak jsme utíkali do nejbližšího protibombového úkrytu. Byl jenom o pár domů dál u Hubernových. Byl to otcův starý známý z vojny.
°Jsem Ester Fulmannová a budu vám vyprávět příběh plný strachu a bezmoci. Bydlím s rodiči a bratrem v malém rozpadlém domečku ve Štrasburku.°
Ve sklepě bylo dusno a temno. Na hlavu nám od dusotu padal prach z omítky. Děti brečely a ty co nebrečely, leželu matkám ztichle na klíně. "Stará Kolplová prý zase odmítala jít do úkrytu. Prý, že její život nemá smysl. Myslím, že bude mít jiný názor, až jí na sporák spadne bomba." Slyšela jsem rozhovor místních dam. Neníto poprvé, co paní Kolplová odmítla jít do úkrytu. Její manžela zahynul v boji a syn odjel do Anglie a už se nemohl vrátit a ona na vše zůstala sama.
Ozvala se obrovská rána. Všichni jsme tušili, že to byla bomba. Ale kam spadla? Po chvíli odezněly sirény. Pospíchali jsme ven, aby jsme viděli, co bomba zasáhla. Dým nás oslepil.
Byl ro dům paní Kolplové. Jak očekávané. Jediné, co z domu zbylo byla plotna na vaření. "Tak ji na ten sporák bomba nespadla,
Vendo!" a ukázala na začouzenou bílou bednu a obě se začali hihňat. Vrhla jsem na ně zlý pohled a ony se přestali smát a odešli.
