Vzbudí mě zvuk rozeznívajících se sirén. A máma jak vbíhá ke mě do pokoje "Ester," říká rozespale "vem si nějaké věci a pojď ven.." V ruksaku už mám připravené své oblíbené věci a jdu ven. Po chvíli přijde otec a matka s bráchou. "Tak pojďte," říká nám táta.
S další skupinkou lidí stoupáme do domu Hubernových. "Bojím se," říká nám Tom, můj mladší bratr. "Neboj zase se vrátíme zpátky domů," uklidňuji ho, ale nejsem si s tím jistá, ale tomu neříkám. Sedneme si s rodinou na naše obvyklé místo ke zdi.
Je půl čtvrté ráno a my už tu asi půl hodinu sedíme. Tom s mamkou usli. Mě už také padají víčka.
Čtvrt na pět ráno a my tu ještě stále trčíme. Popár minutách, když pořád slyším sirény, začínám panikařit a přecházím z jednoho konce sklepa na druhý. Pár lidí probudím a oni mě začnou pozorovat. "Tati, co se děje?" zastavím se u něj a ptám se ho. "Nevím. Asi to musí být nějaký větší nálet," odpoví. Takhle dlouho jsme tu ještě nikdy nebyli. Sednu si a začnu si zpívat nahlas. Všichni mě sledují a poslouchají. Můj zpěv je uklidňuje i když zpívám falešně.
Strach nám, ale pořád proudí v žilách.
