Lezoucí strom

V korunách stromu

Pomalou chůzí se blížila k lesu. Pod nohama jí už šustilo listí, které by teď, uprostřed jara na ulicích jen těžko hledala. Jenže les se nikdy dočista nezbavil svého listnatého pláště. Mnozí by řekli, že bylo ticho. A oproti ruchu měst se svými autobusy a pouličními prodavači zřejmě opravdu bylo, jenže ani tady nebyl úplný klid. Málokdy se vám je povedlo spatřit, přesto jste nemohli přeslechnout neustálé štěbetání ptáků mezi stromy, praskání větviček pod nohama a samozřejmé šumění lesa.

Byl krásný den. I vítr foukal přesně tím správným směrem, že jste neměli vlasů plný obličej a tváře se mírně zbarvily do růžova. Slunce svítilo tak akorát a nikomu nevadilo, že je stále ještě mírně chladno.

Konečně se vyškrábala na vrchol kopce, svůj strom na lezení měla již na dohled. Když ho tu před pár dny, při svých občasných toulkách po okolí, objevila poprvé, byla radostí bez sebe. Totiž objevit v dnešní době krásný lezací strom není jen tak. A tento byl opravdu krásný. Jako každý lezací strom byl listnatý. Ty jehličnaté nikdy neměly dostatečně pevné větve a světu sloužily jen na podpal, pro chladivý stín a věšení ozdob.  I když, tento starý ořešák už také mnoho listí neměl. Kmen při nedávné bouřce musel rozštěpit blesk a pár větví se podivně kroutilo přes lesní cestu tak, že by ho obyčejní turisté (myšleno lidé chodící na túry, ne ty lidičky s foťáky na krku přebíhající mezi památkami) považovali za lesní bránu. Namítli byste-li, že je to strom na lezení, zasmáli by se a odpověděli něco jako:

"Ty máš ale nápady. Vždyť je to nebezpečné. Je tak starý a ztrouchnivělý."

Naštěstí na této lesní cestě moc turistů nepoznáte. Ona byla výjimka.

Když už stála těsně u "svého" stromu, zkontrolovala, jestli má všechny kapsy zapnuté. To proto, aby jí při lezení něco nevypadlo. Spadané listí mělo zálibu takto ztracené věci pohltit a nikdy nevrátit zpět. Teprve pak položila ruce na nejbližší větev, pro jistotu vyzkoušela, jestli je strom stále stabilní a potom již vyhoupla obě nohy nahoru a jistými korky pokračovala tak dlouho, až byla asi tři metry nad zemí. Minule vylezla i výše, ale tady se jí sedělo nejpohodlněji. Uvelebila se mezi dvě větve a dál naslouchala štěbetání ptáků, šumění listí a nechala si tváře bičovat větrem.

Ráda tu jen tak přemýšlela o životě. Všechno tu plynulo klidně a nenarušeně, ale čas ubíhal rychleji než by se mohlo zdát. Jenže čas na nicnedělání se vždycky najde a jí nikdy nedělalo problém od všeho jen tak utéct do korun stromů. Koňařky tvrdí, že nejkrásnější pohled na svět je v sedle, jenže Koňařky taky většinou nelezou po stromech. Nejkrásnější pohled na svět je, když máte pocit, že dokážete úplně cokoli. A ten získáte s každou překonanou překážkou.

"Hej, co tu děláš?" ozvalo se najednou zdola. Lekla se tak, že málem spadla. Co tu, proboha, dělá on? Zatím netušila kdo. Slyšela jen chlapecký hlas, ale když opět našla ztracenou rovnováhu, podívala se na cestu.

Stál tam chlapec, asi v jejím věku. Vypadal ale mladší, hlavně díky všem těm vláskům rozcuchaným kolem obličeje s šibalským úsměvem od ucha k uchu. Tričko bylo od hlíny, kalhoty na koleni roztrhané a boty celé od bláta, což teď na jaře uprostřed lesa nebylo nijak divné, kdyby dokázala vůbec pochopit fakt, že ten chlapec je opravdu venku a nesedí před obrazovkou počítače.

"Ty neumíš mluvit?" podivil se vážně chlapec, hlavu přitom jemně nahnul na stranu asi jako to občas dělají psi. Ano, byl to zvláštní chlapec, velice zvláštní, jenže ona si to stále nehodlala připustit.

"Umím." odsekla rychle, než si stačila uvědomit, že se jí neposmívá. "Copak nevidíš?"

"Vidím." přisvědčil chlapec, stále se na upřeně díval. Oči měl zelenomodré, ale dívce připadaly takové nijaké, nebýt dlouhatánských řas, jako mají mrkací panny.