Lezoucí strom

Rozkvetlá třešeň

Dnes po dlouhé době opět  vysvitlo slunce. Prohřívalo vzduch, rozezpívalo ptáky a donutilo trávu růst. Dokonce ani Elen neodolala a vylezla z úkrytu svého pokoje. Nyní seděla v parku pod rozkvetlou jabloní, rušena snad jen bzukotem včel a hučením notebooku v jejím klíně. Nevnímala nic kolem sebe, fascinovaná texty, nadpisy a odrážkami. Ráda řešila zapeklité úlohy, a většinou úspěšně, jenže tentokrát si vůbec nevěděla rady. Hledala na internetu, hledala všude, ale nic jí nedokázalo pomoct. V hlavě neustále slyšela pouze hlas své učitelky literatury:

"Napište báseň. Pište o tom co cítíte. Dejte do ní všechno. Jako by na tomto úkolu závisel váš život."

Bohužel tomu tak opravdu bylo. Literatura nikdy nepatřila mezi její silné stránky a tohle byla její poslední šance na zlepšení prospěchu. Jenže před ní stále nedotčeně blikal kurzor myši.

Najednou uslyšela kýchnutí. Prudce zvedla hlavu. Nedaleko v trávě seděl chlapec a u nosu si držel kapesník. Vypadal mladší než ona, ale nebyla si tím zcela jistá. Hlavně protože sotva co schoval kapesník, sklonil hlavu k zemi, ke svým rukám a hlavně k bloku, který svíraly. Vlasy měl jak roztřepenou slámu a vůbec si nevšímal okvětních lístků jabloně, které se mu v nich zachytily. Nechápala, proč nezůstal v bezpečí hlavní budovy, když jeho nos dráždil všudypřítomný pyl opadající z květů. Proč se raději usadil se do stínu jabloně a nechal padat plátky kvítků do svých vlasů?

Rozptylovalo jí to. Celý ji rozptyloval. Snažila se soustředit na blikající kurzor, na prázdnou stránku. Musela přece pracovat na tom úkolu. Jenže veškerá její pozornost stále směřovala k tomu chlapci. Už se chystala zvednout a odejít zpět dovnitř, když chlapec zvedl oči. S jediným mrknutím v nich zajiskřilo poznání a on jí věnoval svůj rozpustilý úsměv.

"Petře," vydechla. Nečekala, že se ještě setkají. Ráda by řekla, že vypadal jinak než jak si ho pamatovala, ale on jako by se vůbec nezměnil. Možná povyrostl, ale pořád to byl ten malý kluk, co lezl po stromech a krmil srnky. Chlapec z jiného světa. Což jí potvrdila hned první věta, kterou vyslovil: "To vždycky tvoříš u té, té věci?"

Neurčitě a trochu štítivě zamával směrem k jejímu klínu. Chvíli ji trvalo, než si opět uvědomila hukot přístroje pod svýma rukama. 

"Jo," odpověděla prostě, " znáš lepší způsob?"

Na odpověď překvapeně zvedl obočí a zamával svým sešitem.

"Jenže takhle je to rychlejší," namítla. Štvalo jí, že se jejich setkání zase točí kolem jeho nechápavosti ohledně nových technologií. To byl vždycky takový? 

"Papír je osobnější, přístupnější, takový, víc ... kouzelnější," snažil se Petr najít ty správná slova, "Jako když si vybereš místo jízdy autobusem dlouhou procházkou po lese, mezi stromy. Tobě nepřipadají stromy kouzelné? Třeba, třeba tahle jabloň." 

Zase to udělal, pomyslela si Elen, zase si našel záminku, jak převést řeč na stromy. Pousmála se. Ale to už se chlapec zvedl a vydal se k jabloni, o které právě mluvil. Svou dlaní přejížděl po kůře, až skončil v kleče vedle zaražené dívky. Příliš blízko. Dost na to, aby zas cítila vůni lesa, aby se mohla dotknout jeho kůže. Přesně tak, jako on laskal prsty kůru jabloně.

"Jen to předstírají. Ve skutečnosti na sebe pořád musí strhávat pozornost. Tváří se, že vydrží stovky let a pak, se nechají vyvrátit první vichřicí. A nezbude po nich vůbec nic," vyhrkla smutně. Až příliš jí to připomínalo, jak jí opustil. Znovu cítila ten svíravý pocit zevnitř.

"Stromy za nic nemůžou!" ohradil se. "Snaží se. Jenže..."

Nevěděl, co říct dál. Oba věděli, že už dávno nejde o stromy, i když v jeho životě o ně šlo vždycky. A právě to byl ten problém.