Lezoucí strom

Konejšivá Vrba

Plakala. Slzy jí stékaly po tvářích a ona nedokázala přestat. Zarudlé oči se jí zrcadlily na poklidné hladině rybníka, ale nemělo tomu tak být na dlouho. Nebe, snad ze soucitu nad malou plačící dívenkou, také ukázalo svou pochmurnou tvář a bylo jen otázkou času, než hladinu zčeří i svým přívalem smutku.

Ale tohle Elenka neřešila. Bylo jí jedno, zda promokne na kost, nehodlala opustit tohle místo. Už nikdy. Nechápala, jak jí to mohli udělat. Kde berou to právo ji odsud odvést. Proč jen jí nutí od všeho odejít. Už nikdy neuvidí své přátele. Všechny její tajné skrýše zůstanou opuštěné. A jí zbudou pouze černobílé vzpomínky.

Uslyšela kroky. Chvíli váhala, ale její přirozená zvědavost zvítězila a ona opatrně ohlédla za sebe. Byla připravená na kohokoli, kdo by jí chtěl odtamtud dostat pryč. Naštvané rodiče, vyzvídající kamarádky. Nikdo z nich, by jí nedokázal přesvědčit k návratu. Byla skálopevně přesvědčena zbytek života prožít na břehu Blátivého rybníka schovaná ve stínu konejšivé vrby.

Přesto v momentě, kdy pohlédla do tváře přicházejícího, vyskočila a hrnula se do jeho náruče. Objetí bylo právě to, co potřebovala, a on byl jediný, kdo to byl schopen pochopit. Tak jí to alespoň připadalo. Bylo to tak dávno, kdy naposledy viděla ty jeho nijaké oříškové oči. Řasy mrkacích panen. Ten úsměv. Tehdy byl chladný jarní den a oni se smáli do větru. Bylo to poprvé a naposledy. Občas mívala pocit, že si toho malého kluka jen vymyslela. Ale teď, po tak dlouhé době, si zas mohla užívat jeho přítomnost a nepatrnými doteky se ujišťovat o jeho skutečnosti. Jeho jméno, jež předtím tolikrát vykřikovala do ticha lesů, nyní jen tiše vydechla, ale on ji přesto slyšel.

"Petře."

A pak si uvědomila hroznou skutečnost, která jí podlomila kolena. Znovu propukla v pláč a on, jako galantní rytíř, jí pomohl se opět posadit pod košatou vrbu. Společně se opřeli o drsnou kůru stromu a chlapec nechal Elenku promáčet svou zelenou mikinu slzami. Netušil, proč pláče, ale neptal se. Teprve když se dívčin dech zklidnil a ramena se přestala třást, se odvážil promluvit:

"To bude dobré," zašeptal a pohladil ji po zádech. Jenže ona jen rychle zavrtěla hlavou. Věděla, že už to nikdy nebude dobré.

"Nějak se to vyřeší. Neboj. Nějak to zvládneme. Spolu." konejšil ji dál Petr, ale ona neposlouchala.

"Ty to nechápeš," dala se opět do zalykavého pláče, "nic nechápeš. Už žádné spolu. Nikdy. My, my se budeme stěhovat. Chápeš to? Do města. Pryč od všeho. A, a teď po tak dlouhé době konečně přijdeš a já..." Nedokázala dopovědět. Bylo toho na ní příliš mnoho. Příliš mnoho starostí na malou holčičku.

A on se začal smát. První potichu a pak na celé kolo tak, jak se kdysi smáli spolu. Jenže tohle Elence nepřipadalo směšné, vůbec ne. Nepatrně se odtáhla. Tohle nebyl Petr, kterého si pamatovala. Petr by jí pochopil. Vždycky bral věci vážně a neposmíval se jako jiní kluci.

"Díky. Tohle jsem vážně potřebovala," ucedila s ironií v hlase.

"Ale El, vždyť svět se nezboří. Nikdo neumřel. A nestěhuješ se na severní pól. Jen do města. Města přece nebývají daleko," podotkl s úsměvem, ale už si dívku znovu nepřitáhl do své náruče.

"Ale, ale prostě ty si přijdeš a já hned musím pryč. Není to fér. Vůbec to není fér," namítala dál Elenka.

"Copak jedeš už zítra?" zeptal se se smíchem v hlase.

"Ne, odjíždíme za 3 týdny," připustila dívenka a pomalu přestávala plakat.

"No vidíš! Máme ještě necelý měsíc, kdy můžeme dělat, co budeme chtít," prohlásil radostně.

Elen věděla, že má pravdu. Takhle nad tím neuvažovala. Nakonec by stěhování nemusela být tak hrozná věc. Rodiče jí slíbili, že si může sama vyzdobit pokoj. A navíc, v kapse jí teď ležela věc, kterou si přála už tak strašně dlouhou. Kdo by řekl, že stěhování do města přiměje rodiče, ať jí konečně koupí mobil. Hned jak si na něj vzpomněla, musela se Petrovi pochlubit:

„Sleduj," vytáhla ho pomalu z kapsy, „máma mi ho dala, abych mohla volat, kdyby mi ujel autobus ze školy nebo tak, když teď budu dojíždět. Ale mám tam i různé hry. Třeba takové zvířátko..."

Už už se spouštěla zmíněnou aplikaci, když si všimla Petrova rozmrzelého výrazu.

„Co je?" zeptala se ho dotčeně. Snad jí mobil nezáviděl. Mohli si s ním přece hrát spolu. Jenže na to Petr ani nepomyslel. „Ta krabička je divná. Nechápu, co na ni vidíš." podotkl zasmušile.

„Je to mobil!" zdůraznila a cítila, jak jí chladné kapky deště začínají dopadat na holou kůži, „a netvař se jako bys mi ho nejraději hodil do rybníka."

„Chudáci rybičky." zašeptal a sklonil hlavu k vodní hladině. Moc dobře ho slyšela a to jí ještě víc dopálilo. Pro jednou, pro jednou si připadala jako normální holka. Nikdy nemohla mít to, co ostatní. Ať už mobil, sběratelské nálepky nebo nové auto pro panenku Barbie. Ze začátku to taky nikdy nechtěla, stačila ji guma, křídy nebo třeba jen pár klacků a vyhrála si celé odpoledne. Netušila, co se změnilo. Najednou chtěla, ale nemohla mít. Neměli peníze na zbytečnosti, tvrdili rodiče. Ale teď když taťka dostal novou práci ve městě, teď konečně by mohla být normální. Proč to prostě nemohl pochopit? Copak on nechtěl být normální?

Zkoumala jeho tvář. Snažila se najít tu příčinu. Jenže viděla před sebou jen malého kluka. Kluka v zelené mikině a vlásky zplihlými od té dešťové pohromy. Nevypadalo to, že by mu déšť vadil. Ruce zabořil do bahna na břehu rybníka a očima sledoval kruhy, které se tvořily na jeho hladině.

„Proč si šla sem?" zeptal se najednou.

„Nevím," odpověděla popravdě, „snad..." Chtěla něco dodat, ale nic ji nenapadlo. Snad aby se utopila? Tomu nevěřila ani ona sama. Aby ji nikdo nenašel? Možná z části, ale hlavní důvod to rozhodně nebyl. Znala mnohem lepší skrýše. Takové kde mohla zůstat navždy a stejně by jí nenašli. Sama. V potocích slz. Navždy.

"Věděla jsi, že příjdu," zhodnotil situaci chlapec a omýval si blátivé ruce rybniční vodou. Ani se na dívku nepodíval, takže nemohla vidět, co se mu honí hlavou. Ale tón jeho hlasu ji překvapil. Jako by ji ani nechtěl vidět, jako kdyby se nejradši sám ztratil v zčeřených hlubinách.

"Co to povídáš," zasmála se nervózně a přiskočila k němu. Předešlé smutky již dávno zmizely z její mysli. Ale tak to u malých dětí bývá. Jsou jako víly. Je těžké naskládat více emocí do tak malého tělíčka. A ona tak ráda Petra zase viděla. Ostatní děti se jí smály. Ale Petr ne. S Petrem už nebyla sama. 

Ale i Petr byl jen malý kluk. Jeho tváře zrcadlily pochmurnou náladu oblohy, i když se na něj Elenka zubila od ucha k uchu. Nechtěla ať je smutný. Zvlášť když mluvil takové podivnosti.

"Já přece něvěděla, že příjdeš!" ohradila se škádlivě, "Copak jsem věštec?"

Jenže Petr se ani neusmál.

"