Toulka - Vůně pilin

Toulka snem

Ze tmy pokoje jsem dopadl na měkký mech a musel si rychle zakrýt oči, protože denní světlo, i když ho stínily stromy, bylo pro mé skleněné oči příliš jasné. Zvedl jsem se ze země a rozhlédl jsem se, kam jsem to vlastně dopadl. První sen. Už jsme jich společně s Ramblem procestovali spoustu a v každém z nich jsem se vtělil do těla mého medvěda. Tenhle sen nebyl výjimkou. Zdál se ale být klidný... Taky v lese by měl být člověk v bezpečí. Vydal jsem se tedy po měkkoučkém mechu mezi stromy. Moc často se ale nestává, že by mé sny začínaly tak poklidně. Většina z nich jsou noční můry, které člověka děsí. Vždy se bojím, aby se Ramblovi nic nestalo ale už několikrát bylo jeho pilinami vycpané tělo umláceno, roztrháno, spáleno, přeseknuto, nebo jsem spadl do propasti. Má nejhorší noční můra je o otci. Je v ní tak obrovský a tak zlý! Nemilosrdný! Pokud jeho ve snu potkám, je se mnou konec! Ale ten odešel a už se nevrátí. Ramble mi přeci slíbil že mě ochrání... ale... Kdo potom ochrání jeho? Zastavil jsem se. Cítil jsem, jak mi mráz běhá po zádech... něco mě sleduje a chce mi to ublížit. Něco nademnou... Bál jsem se podívat se vzhůru, abych nevěděl, co vrhá ten obrovský stín předemnou. Slyšel jsem to oddechovat. Z úst tomu šel odporný zvířecí pach... Pomaličku jsem otočil hlavu o sto osmdesát stupňů, což mi, jako medvědovi, nedělalo potíže. Nemělo to srst. Bylo to holé, černé a mělo to dvě neuvěřitelně vysoké a štíhlé zadní nohy. Ruce však byly tak dlouhé, že monstru sahaly až po kolena. Jeho obrovské vypoulené fialové oči na mě upírali zrak a z jeho obrovské usmívajíci se pusy se při každém výdechu vypouštěly malé černé obláčky mlhy. Mlčelo to ale věděl jsem, že mě to chce jistojistě dostat! Začal jsem se pomalu vzdalovat a mé nebohé plyšové tělo se třáslo, jako osyka. Montrum najednou začalo dělat stejně malé krůčky a přibližovat se ke mě. Jeho až děsivě nadšený výraz ve tváři se neztrácel. Utíkat?? Zůstat stát?? Promluvit k němu??? Jak to mám vědět? Co teď?... V tom jsem si všimnul, že ten obr ve své obrovité tlapě něco svírá. Něco malého. Pohlédl jsem na jeho pracku a on ji natáhl ke mně. Byl to malý modrý ptáček, který mu ležel v dlani a který nedýchal. Opartně jsem natáhl i svou tlapku a vzal si jeho nebohé tělíčko do náruče. Potom jsem opět obrovi pohlédl do očí. Jeho výraz už nebyl tak nadšený, naopak. Jeho veliká tlama se už neusmívala ale koutky měla svěšené a z očí kanuly slzy. Najednou měl ve tváři výraz děsu a zármutku. Usoudil jsem, že ho utěším, pokud se k jeho mrtvému společníkovi budu chovat hezky. Pohladil jsem modáčka po hlavičce. Když jsem se však otočil obrovým směrem, už tam nestál. Ptáček v mé ruce sebou najednou škubnul a probral se. Rychle se postavil a podíval se mým směrem. Jeho drápky se mi v mžiku ostře zabodly do srsti a malinká očka zčervenala. Z jeho zobáku se začal drát nesnesitelný jekot! Lekl jsem se a rychle se pokusil té malé nestvůry zbavit. Švihl jsem paží a pták se vznesl do vzduchu, pronásledovat mě však nepřestal. Dal jsem se do běhu a ten řvoun za mnou. Cítil jsem, jak se mě v letu pokouší klofnout do mého natrhlého ucha a urvat ho. Bránil jsem se a mával rukama, klofan byl ale neodbytný. Jeho letící stýn jsem viděl stále před sebou a viděl, jakse zvětšuje! Nabýval na velikosti! Za chvíli jsem ho už odhadoval, že mi mohl sahat svým vzrůstem až k pasu a v tu chvíli mě chytil a já ucítil, jak se mi běžící nohy odlepily od země. Začali jsme prudce stoupat, avšak když jsme dosáhli asi dvou metrů, nečí ruka mě chytla za nohu a stáhla dolů. Do tmy!