human [CZ]

02

Jdu po jakémsi zeleném koberci.
Je tak pohodlný, jemný a příjemný.
Prý ho nazývají tráva.

Kéž bych se na něj mohla položit.
Mé modré vlasy by splynuly s květinami též barvy.
Můj obličej by se schoval do té trávy.

Byla bych tak sama.
Tak ráda bych byla sama.

Ale nemůžu do trávy ulehnout.

Protože mě už nějakou chvíli následuje jeden z oněch přešťastných tvorů a drží v ruce předmět, kterým mě prý fotí.
Můj pán mi nakázal, že vždy, když mě někdo s tímto přístrojem začne pronásledovat, mám se ho zbavit.
Jeho zásady hodlám stále dodržovat, přestože tady se mnou teď není.

Svým vnitřním zrakem se na něj podívám.
Naivně se schovává za stromem a myslí si, že ho nespatřím.
Ale to se mýlí.