Nightmare [CZ]

Beznaděj, zoufalství a samota. Tohle byla jenom nepatrná část pocitů, které jsem cítila. Jenom ony a jeho vůně kolem mě mi připomínaly, že tu kdysi byl.

Ležela jsem na polštáři prosyceném jeho vůní a ronila do něho slzy. Přemýšlela jsem co udělal tak špatného, že ho muselo postihnout to nejhorší. Pro někoho to je vysvobození, ale pro něho to bylo rána přes jeho plány do budoucna. Nechápala jsem co udělal hrozného, že ho svět tak trestá. Ke všem se choval mile. Fanouškům se věnoval co to šlo. Rodinu a přátele se snažil nezanedbávat a mě věnoval skoro celý volný čas. Pomáhal chudým, přispíval na charitu, ale očividně to nebyl dost.

Posadila jsem se na postel a už jsem neměla sílu plakat. Moje slzné kanálky byly bez jediné slzy a tak mnou ovládaly pouze vzlyky. Vzlyky taky bylo to jediné co bylo slyšet spolu s mými prosbami o jeho navrácení.

Pootočila jsem hlavu lehce doleva a uviděla na nočním stolku naši první společnou fotku. Objímal mě zezadu a dával pusu na tvář. Jeho kudrlinky mi zakryly půlku obličeje, ale spokojený úsměv nezakryly. Vzala jsem fotku do rukou a zahleděla se na ni. Tehdy bylo všechno ještě v pořádku. Tehdy jsme byli spolu a šťastní, ale co teď? V návalu vzteku jsem fotku i s rámečkem hodila o protější zeď. Z menší ránou se od ní odrazila a střepy se rozsypaly kolem.

V náhlém návalu beznaděje a vzteku jsem se zhroutila na postel a začala do ní bušit pěstmi a řvát. Potřebovala jsem ze sebe nějak dostat tu beznaděj a velkou nenahraditelnou ztrátu.

 -----------------------------------------------------------------------------------------------------

Prudce jsem se nadechla a rozevřela oči dokořán. Někdo se mnou třepal . Podíval jsem se na toho dotyčného a hned se mu vrhla kolem krku. Tiskla jsem se k němu, jako by to bylo naposledy v životě. Trochu mě od sebe odtáhl a nechápavě se na mě podíval. Jen jsem se na něho šťastně usmívala a začala si stírat slzy.

„Špatný sen,“ zeptal se s mírným úsměvem na rtech.

„Přímo noční můru,“ odpověděla jsem a podívala jsem se na noční stolek. Stála tam naše první společná fotka v celé své kráse a bez jediné poskvrnky.  Přesto jsem ale potřeboval nějaké stvrzení, že tohle je realita a tamto byl jen sen. Přiblížila jsem se k němu blíž a zašeptala: „Potřebuji, abys mě políbil.“ Věděl jsem, že tohle neodmítne a taky se hned přiblížil k mým rtům. Prvně je jen lehce a něžně ochutnal, ale pak se na ně okamžitě vášnivě přisál a nechtěl se jich vzdát. Takhle úžasně procítěně umí líbat jenom můj kudrnáč, prolétlo mi hlavou.

            Museli jsme se od sebe vzdálit, ale pořád jsme se dívali do očí. Zívla jsem a tak jsme si lehli zpátky do postele. Lehla jsem si na jeho nahou hruď a on nás přikryl. Nečekaně se otázal: „Co se ti vlastně zdálo?“ Jenom při tom pomyšlení na můj velmi realistický sen se mi nahnaly slzy do očí. „Že si umřel,“ zamumlala jsem do jeho hrudi. Potáhla jsem a po tvářích se mi spustilo pár nechtěných slz. Jeho velká a teplá ruka mi je setřela a přitáhl si mě k sobě blíže. „Než umřu,“ zamumlal, „tak do té doby na sebe budeme mít ještě spoustu času.“ Věděla jsem, že mu hraje na rtech úsměv tak jsem i své rty zvlnila do lehkého úsměvu. Více jsem se k němu přitiskla a políbila ho na krk. „Miluji tě zlato,“ pošeptala jsem do tmy. Cítila jsem jeho rty ve svých vlasech a tiché zamumlání: „Taky tě miluji princezno.“ Spokojeně jsem vydechla a nechala se v jeho teplé a ochranářské náruče ukolébat do říše lepších a šťastnějších snů.