My fucking mind !

Je jednoduché nadávat když se nejde bránit.

Vztát, obléct, najízt, nachystat se do školy, jít na autobus, dojít do školy...

Každé ráno pořád to samé, stalo se to pro mě rutynou, sebezničující, nezajímavou nudnou rutynou, která začala řídit většinu mého života.

Škola, ničí mě. Jsem z velké části mého srdce anarchysta. Anarchye, láska a mír : a svět bude zpasen.

Vzdělání je důležité s tím souhlasím, ale učí nás nesprávnou formou. Kladou nám na srdce jen -" Buďte nejlepší, buďte první, mějte jedničky."
A komandují -" Neopisujte a nedávejte opsat."

Jsme učeni být sami za sebe, vymlouvají se že nás to učí pouze zodpovědnosti. Já bych řekla že spýš sobeckosti.

Možná že kdyby dětem, dřív než je naučí že nikdy nebudou dost dobří a vždycky je někdo lepší, vysvětlili co to znamená soucit, láska a porozumění, vyrostli by z nich mnohem odušebnělejší, cytlivější, chápavější tvorové a dalo by se tu žít bez válek, násilí, a diskryminace odlišností, jako je náboženství a barva pleti.

Já mám ve škole také pár problémů, nebudu lhát. Moje třídní my jednou řekla, že jsme jakoby duchem nepřítomná, lítám si někde v jiné galaxii a prý bych se měla vrátit na zem mezi ostatní smrtelníky. Pche... Pravdou pouze je že tenhle svět mě nebaví a tak si vytvářím vlastní...

Kromě duchovní nepřítomnosti mám i jiné "problémy" ale o ťech tu mluvit nebudu, nikoho nezajímají.

Právě tohle je to hlavní co mě škola naučia, že nikoho nezajímá můj fyzyckých a pschycký stav, je jedno že jsme se cítila ztracená, na pokraji sil, dvě noci jsme nespala, na nohou mě drží jen kafe. Moji démoni mě nenechali odpočinout...

Hlavní je že nemám učebnici, kterou jsme v tom psychyckém vyhoření nechala na stole.
A když se pokusím vyslovit že se omlouvám, ale už prostě nemůžu dál. Dostane se mi jenom další prázdnoduchá přednáška o mojí nezpdpovědnosi.

A teď mi řekněte co z nás má vyrůst, roboti ?

Chladní, prázdní...roboti z pásu, co nemyslí, necítí a neznají lásku...