My fucking mind !

Promiň maminko.

Jedna z mála věcí co naprosto obdivuju je mateřsky instinkt.
Pokud by se mě někdo zeptal co znamená láska, tak právě tohle.
Je to to nejpřirozenější a nejčistší.

Jestli si myslíte, že vás vaše maminka nemá ráda, protože ste se pohádali kvůli nepořádku, nebo vás nechce pustit ven, dovolit vám tetování nebo koupit nový mobil. Kašlete na to, tohle nejsou důkazy lásky.
Vaše mataka vás nemůže nemít ráda, prostě nemůže!

Z čistě fyzycké stránky... při porodu se v těle roditelky vytváří látka(něco jako feromon zalíbení) který zaplaví mozek, takže okamžitě jak se dítě narodí k němu matka zcela přilne a utvoří se mateřské pouto.
Moje maminka mi řekla že i když jsou všechna miminka po narození skoro stejná, matka to svoje prostě pozná, nedokázala vysvětlit jak, ( zapomeňte na nějaké náramky, nehrají roly) prostě to cítila, tu touhu ochránit to malé nevinné stvoření.

Zajimavé je i to že ženské tělo je na to mít děti prostě nastavenné, ženy třeba vzbudí vyšší frekvence hlasu, aby je vzbudilo když miminko křičí.
Nebo když se ozve výstřel, alarm, syréna... matka se vždycky jako první podívá na svoje děti jestli jsou v pořádku. Tohle je skutečná láska. Prostě oddanost, schpnost obětlovat se...

Celé tohle téma mě neskutečně udivuje a nedokžu si představit jak moje meminka trpěla když jí zemřela její první dvoutýdenní dcera. Neměla tehdy žádnou oporu, její manžel ji už tehdy podváděl s jinou.
Rodiče by neměli pochovávat svoje děti...
I stouhle jizvou na srdci počala další dítě, mou starší sestru, už s náma nežije, utekla v 15. Chápu proč a nemůžu jí to mít za zlé, ale i když mám taky někdy chuť to udělat, nedokázal bych tu nechat a opustit moji maminku.
Nezbyl by jí už nikdo.
Mamžel prič, jedna dcera mrtvá a další utekla, už má jenom mě a mého mladšího bratra, ten je ale ještě malý a takové věci nechápe.

A můžu vám říct rovnou, není nic horšího na světě než vidět svou vlastní maminku brečet, a menoct jí pomoct.
Mám ji nehorázně ráda, jednou se mi svěřila že kdyby mě neměla, oběsí se.
Abyste chápali, jsem jediná kdo ji drží nad dnem. Rozesmívám ji, mluvím s ní a pomáhám ji řešit ty sračky. Potom co ji ten parchant zničil život a odešel prič, díky bohu.

Vtipné je, že přestohle všechno mi říkají ve škole že jsme nezodpovědná, ale asi mi prostě jen věci jako domácí úkoly s porovnáním s tímhle břemenem připadají nepodstatné. Je ale pravda, že jsem tohle ještě nikdy nikomu neřekla.

Takže se zamyslete, byli jste na svou maminku někdy hnusní a nadávali jí. Co to s váma je? I kdyby si začala ona tak co, být dospělý, musí být určitě vyčerpávající a nikdo nemá nekonečné nervy... ale co chci říct je : Milujte svou matku, běžte za ní a obejměte ji, zavolejte jí a poděkujte za svůj život. Jednou tu nebude a pak budete litovat že jste to neudělali.