Short stories about everything

Něco jako..

Byly to krásné dvě slova. Milují tě. Ano byly. Jenže teď už nemají takový význam jako kdysi...
Pamatuješ si na ten den? Na den, kdy se všechno změnilo? Byl to celkem pochmurný a smutný den pro nás oba. Nedělní odpoledne na mostě, kde jsme se my dva měli sejít. Znali jsme se opravdu dlouho na to, abychom si zdělovali každá naše tajemství, abychom spolu trávili více času než obvykle a aby z toho vzešlo více než přátelství. Vzpomínám na to hodně často. Ale teď už jen já sama, protože ty ses někam vypařil a já nevím kam.
Stála jsem na tom mostě, měla jsem na sobě svou oblíbenou červenou kostkovanou košili, leginy a černé conversky. Dívala jsem se dolů na řeku a uvažovala nad tím, jake by bylo skočit dolů. Postupně jsem do sebe vdechovala ten ničivý cigaretový kouř a čekala na tebe.
Objevil ses z ničeho nic, tak jak je u tebe zvykem. Tvé černé vlasy jsi měl zase rozcuchané a patku jsi měl přes oko. Na sobě potrhané celkem volné džíny a mikinu. Měl jsi tak zničeny výraz a já věděla, že je zle.
Potáhlá jsem si naposled ze své cigarety a odhodila ji napospas té průzračné vodě. Ano, už od narození jsem ekolog, ale to tu teď nepatří.
Přišla jsem k tobě blíž, ale ne příliš blízko, protože bys mi to stejně nedovolil. Skenovala jsem tě očima. A hlavně tvůj výraz, který v sobě neměl ani jednu emoci, kterou bych dokázala pochytit. Byl jsi tak zničeny a já té chtěla obejat a zeptat se tě, co se stalo. Po chvíli mu povolil výraz a usmal ses na mě. Sice jen nepatrně, ale viděla jsem to.
"Ahoj Liz"
Vydechl jsi, tak abych to slyšela. Bolel mě tvůj tón hlasů. Byl tak zarmouceny. Neotalela jsem. Teď už ne. Prostě jsem udělala krok a půl na víc a otočila si ruce kolem tveho pasu a pevně ho stiskla. Byl jsi o hodně vyšší než já. A to nejsem žádný prcek.
Objal jsi mě a takhle jsme tam stali. Dlouho. Pak jsi mě pustil a svěsil své dlouhé hubené ruce podél těla. Nasadil jsi zase ten nic neříkající pohled. Chtěla jsem zjistit co ti je, jenže bys v téhle situaci neřekl ani slovo.
"Nechci dále žít, Liz" Řekl jsi pak najednou. Tohle už mi řekl tolikrát. Už pro to něco udělal. Měl hodně jizev na rukou a časté deprese. Chodil i k psychiatrovi. Jenže mu nikdy nic nepomohlo. Zkoušela jsem mu nějakým způsobem pomoct. Nikdy to na delší dobu nezabíralo.
Najednou si rozepnul mikinu a zvedl si tričko. Na břiše měl tři čerstvé, dlouhé a hluboké jizvy. Nahrnuly se mi slzy do očí. Začala jsem brečet a klepat se. Po chvilce dívání se na jeho jizvy jsem se sesypala na kolena a začala jsem ještě víc brečet. On tam stál. Nevěděl jak se má zachovat. Protože necítil nic. Jeho osobní temnota ho pohltila.
"Proč mi tohle děláš? To nechápeš, že si tím ublizuješ sobě a taky mě?"
Hysterický jsem na něj zaječela. On se na mě díval. Díval se jak trpím.
"Jsem zkažený. Nechci dál žít. Ty to víš. Beze mě všem bude líp. A hlavně tobě."
Řekl skoro neslyšně. Podívala jsem se na nej. Cítila jsem, jak mi mě slzy smývají řasenku a linky. Slzy jsou nejlepší odličovač.
"Ne! Nebude mi bez tebe líp! Protože tě sakra miluju!"
Nechápavě se na mě podíval. Ale potom se jeho výraz změnil. Jakoby ho přejel tank plný emocí. Vykulil na mě oči, když si uvědomil, co jsem mu řekla
"Liz! Nemůžeš mě milovat! Podívej se na mě. Jsem zrůda."
Už mě bolela kolena z toho klečení. Chtěla jsem se zvednout, jenže on si naproti mě sednul. Dal si hlavu do dlaní a tahal se za vlasy.
"Nejsi zrůda! Jsi Tom! Můj Tom, který bydlí přesně o dva domy dále než já. Tom, který mě vždycky chránil! Tom, který byl vzdycky silnější než já. Miluju tě už hodně dlouho, uvědomila jsem si to nedávno. Chci abys žil" povídala jsem mu a při tom jsem zarývala nehty do svých stehen.
"Ja to vím už od dob, co jsme spolu nastoupili na střední. Vždycky jsi mi pomohla. Jenže kdo by miloval mě? Vždycky jsem byl sám. Do doby, než jsem potkal tebe.." těžce vydechl. "Taky tě miluju Liz.."
Opět mi začaly štěkat slzy po tváři. Nečekala jsem na nic a skocila na něj. On to nečekal, takže jsme se svalili na chodník. Smála jsem se a při tom plakala radostí. Cítila jsem, jak se mi usmívá do vlasů. Objal mě. Asi po chvilce promluvil
"Liz?" Řekl trochu přidušene "zvedneš se prosím? Bolí to."
Zapomněla jsem, co dělám a rychle se vrátila do původní polohy. On se pomalu zvedal za mnou. Když si sedl, tak si prohrábnul vlasy, podíval se na mě a usmál se. Ne jak se usmívá vždycky, ale byl to platinový úsměv, který by ozářil celé město. Oplatila jsem mu ho a pomalu se k němu naklonila. Pochopil co chci udělat, ale ani se nehnul. Už jsem byla úplně blízko jeho. Cítila jsem jeho dech na tvářích. Ještě jednou jsem se na něj podívala a pak ho políbila...........

Po nějaké době:
Utíkala jsem vhodnou nemocnice. V očích slzy. Běžela jsem za Tomem. Volali mi do práce, že Tomův stav se zhoršil a ať okamžitě prijedu. Nevnímala jsem nic. Ani to, ze jsem málem někoho srazila, ani to, že za mnou sestra volala ať neběžím. Měla jsem to někde. Potřebovala jsem ho vidět. Když jsem přiběhla k pokoji číslo 315, tak jsem je rozrazila a tam uviděla jeho. Jak tam nehybne leží na nemocničním lůžku a je napojen na několik přístrojů. Jeho tep jel pomaličku. Přistoupila jsem k lehátku blíž a sedla si na stoličku vedle něj. Chytla jsem ho opatrně za ruku a zvedla ji ke svým rtům. Políbila jsem ho na ni a otřela jsem si slzu a polozila ji zpět.
"Už jsem tady, lásko." Zašeptala jsem. Neodpověděl. Za nedlouho přišel doktor.
"Zdravím slečno Laurenova" řekl tiše doktor. Nemohla jsem vyčíst, co si myslí.
"Dobrý den doktore, jak je na tom?" Zašeptala jsem. Doktor zavrtěl hlavou a já jsem začala znovu plakat. Pustila jsem ho za ruku a otřela si slzy. Když jsem mu chtěla zase dát ruku, tak se pohla a zvedla se. Ale ne moc vysoko. Byl slabý. Tak jsem ho za jo chytla.
"Liz? Jsi to ty?" Zašeptal.
"Ano lásko. Jsem to já. Jsem tady s tebou." Popotahla jsem si.
"Díky, ze jsi to stihla, chtěl jsem počkat na tebe." Stále mluvil potichu. Potom otevřel oči a podíval se na mě. Byly zalité slzami. Smály se na mě. Ale ne tak, jako předtím.
"Zůstaň tady se mnou Tome." Zavzlykala jsem.
"Nesmíš mi odejít! Ještě ne!"
"Nebudu daleko Liz. Moc se ti omlouvám."
"Tome ne!" Stékaly mi slzy jako hrachy. Držela jsem. Ho pevně za ruku.
"Miluju tě Liz." Zavřel oči naposledy vydechl a monitor začal vydávat stálý zvuk.
"Taky tě miluji!" Složila jsem hlavu na jeho hruď a začala jsem bolestně naříkat.

Thomas Rilley, 25 let zemřel na dědičné, závažné onemocnění plic. V 10:56 na pokoji 315.

Trochu sad. Ale je tady po mnoha a mnoha měsících další díl. Doufám, ze se vám bude nějakým způsobem líbit😂
-veve
P.S. omlouvám se za chyby😉