V područí smrti

Naděje ve stínech

"Veliteli! Veliteli! Proberte se!" Ucítil něčí ruce na svých ramenou a jako by vzdáleně pociťoval třas, jak se jej snažily probrat zpět do světa živých. "Co je? Co se děje?" Jeho hlas zněl zastřeně i pro něj samotného a chvilku mu trvalo, než si uvědomil, že to opravdu mluví on sám. "

"Veliteli vstávejte, už neni čas! Musíme jít! Jsou nám v patách!" Znovu zatřesení, tentokrát znatelně silnější než to první. Pokusil se postavit na nohy, ale jeho síla ještě nebyl dostatečná, naštěstí jej v polopádu zachytily malé, za to však široké ruce, na kterých se pnuly svaly jako provazce. "Mosíme pohnuť holka, bo se nám do prdele zakůsnů ty potvory." 

"Nemůžeme přece jít bez něj, už se probírá koukej. Vezmu naše věci a doženu vás, jděte napřed!" Její hlas zněl vzdáleně, ale přesto z něj vanul příjemný klid. Velitel zatřásl hlavou a rozhlédl se, opírajíc se o rameno statného trpaslíka. 

Byla to válka a války se nikdy nemění. Není vítězů, jen poražených, tak proč ta pachuť na jazyku, proč ta nenávist. Och ano, jejich nepřítel nebyl člověk, byl to nemyslící tvor stvořený ze stínů, který jen sílil každým padlým spolubojovníkem, ba co huř, mrtvý vstávali po několika hodinách ze svého spánku a přidali se do řad nepřítele aby bojovali proti těm, které za života milovali. Velitel se rozhlédl po okolí a kousl se do rtu. Všude leželi těla, destíky ba přímo stovky mrtvých těl. Rozsápané kusy masa se na některých místech vršily do malých kopců a za pár hodin se každé mrtvé tělo zde ležící promění v nemyslící stvůru a vytáhne proti svým druhům.

"Chore, kolik nás zbylo, kde je zbytek?" Velitel se podíval na trpaslíkovu tvář, ten však jen zklopil zrak a neodpovídal. Mezitím se přiřítila mladá elfka, jejiž krása vyrazila dech každému, kdo by ji viděl. Ona však měla v srdci jen jednu lásku, a to byla armáda.

"Pane máme zásoby přibližně tak na jeden až dva dny cesty, ovšem co se týče vody jsme na tom hůř. Ten poslední boj nás oslabil natolik, že jsme museli zvýšit spotřebu vody nehledě na horečku a choroby, který nese ten proklatý vzduch táhnoucí se z těch mrtvol." Elfka neměla strach v očích, pouze starost a netrpělivost. Neustále se rozhlížela jako by čekala, kdy se vyřití přímo na ně další nepřítel a oni budou muset z posledních sil bojovat, nestalo se však nic kromě hrobového ticha, které se neslo celým krajem.  "To je v pořádku, vodu najdeme.. musíme se vydat dál na západ. Najít nějakou další obranou linii, která tyhle jatka musela přežít. Nemohli jsme přece zůstat samy!" Jeho hlas na konci věty zněl až nepřirozeně tiše, jako by přesvědčoval sám sebe, že tomu tak skutečně je.

"Co průzkumná jednotka? Máte alespoň přehled co je okolo nás?" Zeptal se velitel a trpaslík přikývl: "Tak před hodinkó vyrazil Suri na zvědáctví, tož vlastně mal by sa už vraceť." Všichni tři se vydali pomalým krokem  směrem na západ. "Pane, vlastně je tu jedna věc, která se stala zatim co jsme se vás pokoušeli vzkříšit." Promluvila elfka tiše. "A tou je?" Zeptal se velitel a dál podpírajícím krokem zkracoval vzdálenost. "No pane, asi před půl hodinou nám nad hlavou přeletělo město." Všichni tři se zastavily a velitel na ní pohlédl. "Co prosim? Město?" Elfka zamrkala a přikývla. "Ano pane, město. Prostě velké, levitující město, ze kterého vylítávala další nemrtvá havěť a začala shazovat bomby na přeživží, kteří se snažily utéct z bojiště. Dřív nebo později dostihly každého, kdo se nestihl schovat, nebo si vážně myslel, že stihne utéct." Všichni tři se znovu dali do kroku a chvilku je provázelo jenom ticho.

"Co to bylo za město svobodníku?" Zeptal se nakonec velitel a zrovna překročil znetvořenou mrtvolu, které chyběla část obličeje, utržená patrně drápy nebo něčím opravdu ostrým. "To.. to nevíme pane.. letělo to pomalu, ale neslyšně. Kdyby nás nepřikryl obrovský stín, vůbec bych nevěřila, že něco takového je možné pane. Ale nejsem sama, Chor to viděl taky." Trpaslík přikývl a promnul si rameno od stále se podpírajícího velitele. "Pravda! Taká velká štat přeletěla, čumněl jsem a nejdřív som si myslel, že se asi zvocna schovala za mraka, ale ono hovno." Pokračovali znovu ve stejné tichosti jako předtím, než se nakonec velitel posadil na jedno z ležících těl a hlasitě oddechoval. "Musim popadnout dech, necítim vůbec nohy a v krku mě pálí jak po trpasličí pálence. Navíc nemáme ani vodu,takže počkáme na dostojníka Surise." Trpaslík se posadil vedle něj a nakonec i mladá elfka, která sundala svoji brašnu z ramene, vyjmula větší chléb a rozdělila jej na čtyři kusy. Jeden schovala zpět a zbytek rozdala. Všichni se hladově pustily do svých přídělů.