V područí smrti

(Ne)Přítel

Otevřel oči a cítil jak se mu z rány v břiše přichází nepříjemná bolest. Pokusil se posadit, ale něčí ruka ho zatlačila zpět do lůžka. "Nemůžete ještě vstávat pane, rána byla hluboka, bylo to jen tak tak, že jsem vás stačila zachránit. Báli jsme se, že už to nezvládnete."

"Já se nebál, vjem, že má šéf koule zo železa." Odvětil trpasličí hlas a donutil Maršála k úsměvu.

"Pane co se tam vlastně stalo? Našel jsem vás ráno svázaného ve vlastní krvy a sotva jste dýchal." Odpověděl mužský, elfský hlas průzkumníka Surise. 

"Generál.." Odvětil suše Maršál a cítil, jak mu v ústech nezbylo dost sil ani na to, aby složil celou větu, tohle ale byla informace, která nemohla počkat. Musí jí sdělit co nejdříve a pokud možno hned. "Generál Belt, přiveďte ho.. rychle.." Řekl ještě jednou a bolestně polkl jak ho namáhaná bránice zabolela. K jeho uším se donesl zvuk odhrnující plachty stanu a slyšel už jen šepot Svobodníka Alurrar.

"Pane, vážně jsme se báli, že vás tam ztratíme.. seržant Chor nás vzbudil chvilku po půlnoci s tím, že se nevracíte už několik hodin. Nebylo těžké vás vystopovat, ale proč jste nám to proboha neřekl? Mohli jsme přeci pomoct." V jejím hlase zněla zloba, ale přebíjela ji notná dávka strachu a starosti. Ruku položila na maršálovo čelo a povzdechla si. "Pane máte horečku, a rána se nechce zahojit, nemám tady ani prostředky proto abych vám to vyčistila."

"To je v pořádku svobodníku, stačí mi jen trochu vody." Maršál se znovu pokusil vstát, ale něčí ruce jej opět zatlačily zpět do lože. Cítil jak se mu před ústy nastavil měch s vodou a někdo mu podepřel hlavu aby se mohl napít. Bylo to jako vysvobození z pout hrůzy, když cítil jak mu tekutina pomalu zavlažila celé hrdlo. Znovu jeho hlavu položily na polštář. Maršál si odkašlal a pokusil se otočit na bok, bolest jej však vrátila zpět na původní pozici. "Zjevně mi neni souzeno v posledchní dnech zůstat při vědomí nebo zdravý." Pokusil se o úsměv, ale odpovědí mu bylo jenom ticho.

"No pane, vůbec nevíme co se stalo, zatím co tady ve městě to tedy opravdu žije. Dnes ráno vzlétla Lady Nessa i s posádkou hrdinů a zamířili do té nekropole co jsme včera viděli. I když se to zdá šilené mám pocit, že to dokážou pane." Neviděl jeji tvář, ale věřil, že se teď usmívá nebo raduje z myšlenky, že tahle válka brzy skončí. Maršál se pokusil znovu vstát a tentokrát měli ruce co dělat, aby ho zatlačily zpět do postele.

"Ne! Pusťte mě svobodníku, musíme je zastavit, je to past! Lucien se je pokusí všechny zabít, musíme je v čas varovat!" Maršál sebou cukal a Alurrar měla co dělat aby jej udržela. V ten moment se rozhrnul vstup stanu a dovnitř vstoupil olbřímí válečník s vlasy barvy slunce. Ty spínala jednoduchá čelenka a jeho děsivé vzezření umocňovaly tmavě zelené oči. Byl celý oblečený do plátů a na hrudníku se na nepřátele dívalo dračí oko zamotané v kusu látky. Znamení Imiorských a Nesských sil. "Generále! Generále, musíte okamžite povolat zpět Nessu, je to past! Lucien se je pokusí zavraždit. Řekl mi to předtím než se mě pokusil zabit. Musíte mi věřit!"

"Dost maršále, jste unavený a říkáte hlouposti. Lucien společně se všemi odletěl dnes ráno k Necropoli, nemyslim si, že jejich dlouholetý přítel by se je pokusil zabít. Odpočívejte, brzy budeme znovu táhnout proti nepříteli, jen co dostaneme signál, že je Salazar zničen." S těmi slovy se Generál otočil a vyšel ven ze stanu. Chor, Suri i Alu zůstali jen mlčky hledět na východ, jako by čekali, že se ještě vrátí.

"Ten blbec neví co se děje. Musíme je varovat samy! Hned!" Další pokus o vstání z postele, tentokrát jej zatlačily ruce trpaslíka.

"Tož pane nikdo by nebyl rajdši ež já, kdyby ten parchant zgebnul. Ale i kdyby to byla pravda, nejmáme teď ani šang jak se dostat hore. Tejda, pokud neumíte letat, ej?" doprovodil sám sebe Chor a posadil se na okraj postele, která nebezpečně zapraskala. Ještě, že byl dost blízko zemi, pomyslel si maršál. "Jsme tu jak můcha na hovně."