V područí smrti

Pravda na Dotek

Seržant Chor nikdy nespal. Nebo to alespoň tvrdil. Pravda nebyla tak daleko od reality, takže i teď spíše jen podřimoval a vyčkával.

Všiml si, jak se k němu blíží postava zahalená rouškou tmy, ale to pro trpaslíka nebyl žádný extra velký problém. Přeci jen, po těch letech evoluce v dolech a ve tmě, měli tak výborný zrak, že dokázali vnímat teplo těla. Tentokrát poznal klidnou povahu, a tohle teplo už viděl mockrát. Přísné, tvrdé, ale vlídné. Nikdo jiný než maršál to být nemohl.

„Tož, už sem nedůfal, že se ukážete, šéfe. Ještě pár hodin, a snad bych i usnul," zazubil se a začal se sbírat na nohy.

„Stále mě překvapuje, seržante, že mě dokážete tak snadno poznat. Slyšel jsem už hodně historek o tom, co trpaslíci dokáží, ale vidět ve tmě, to slyším prvně." Maršál došel až k němu a nabídl mu ruku. Trpaslík ji chytil a postavil se.

„No, nejni to vždy tak prostý, šéfíku, někdá mám problém poznat, co je co, aj tak ale vjem, že se blíží to, či ono. Dost už ale tlachání, nenakráčal jste sem kvóli tomu, abychom pokecali, jak vidím v noci."

„Máte pravdu, seržante. Byl jsem ve velíně a předal naše hlášení. K překvapení mě samotného tam byl Lachance. Ba co víc, když jsem jim řekl o tom létajícím městě, přišlo mi, že na moment váhal, zda nevím něco víc, než bych sám řekl. Vím, že platí všechny hlídky ve východních zemích Ernie proti nemrtvým, ale i tak. Víte, jak se to říká. Pod svícnem je největší tma." Maršál se odmlčel a bez dalších slov se podíval na měsíc, který již převzal veškerou vládu nad oblohou.

„Po našóm se říká, že je lepší mít kámen v okně, než v držce," odpověděl pohotově seržant. „Co ostatní, šéfe, mám je vzbudit?" Nechal otázku chvíli viset ve vzduchu a mezitím si dopínal svůj plášť, který sloužil jako deka nebo polštář dle potřeby.

„Nebude třeba, seržante, Alurrar toho měla dneska dost a co vím, tak nespala už několik dní. A Surise s tím zraněním taky nebude příliš k užitku. Myslím, že dnešní večer bude patřit nám." Maršál se porozhlédl po okolních místech, kde se snažili spát vojáci - sem tam se ozívalo dokonce i chrápání. „Máte nějaké zbraně? Luk? Sekera? Meč? Cokoliv, co by nám pomohlo?" navázal.

„Nemyšlám, že nám tu dovolej jen tak pochodovat s haxou za pasom, šéfe. Pokud nejni nikdo na stráži, tak bych to pochápal, ale takhle bude každej rád, když odhodí na noc tej ocelky mimo. Na druhó stranu si myslím, že sehnat nějaků zbraň nebude takovej problém, stačí mát trochu fištrón." Trpaslík se sehnul k zemi, zvedl větší kámen a několikrát ho potěžkal v ruce, než jej předal maršálovi. Ten se na kámen chvíli zadíval, a pak pohlédl na trpaslíka.

„To snad nemyslíte vážně, seržante. Možná prohráváme válku, ale nemyslíte si snad, že se vydám do boje ozbrojený jen kamenem. Vypadám snad jako hobit?" Maršál kámen pustil a ten za velké rány vytvořil v zemi důlek. „Ne, myslím, že by nám mohli na požádání poskytnout lepší zbraně stráže, my je ovšem žádat nemůžeme. Ne, pokud nechceme, aby o nás věděli." Velitel se zamyslel a jeho poslední slova zanikla v toku myšlenek.

„Jo táák. Takže stará dobrá noční rubačka? Jen vy, já, a pár desítek zubů na podlaze?" odvětil tázavě trpaslík, přičemž radostí sevřel ruku v pěst.

„Ne, seržante, přišel jsem za vámi, protože chci, abyste mi dělal alibi," odpověděl maršál a dlouze se zadíval na trpaslíka.

„Ali- co? Nejni to doufám nějaká z těch Nichtalaských sraček, co když si člověk zapálí, tak má sračku ještě týden na to?!" vystrašil se trpaslík.