Dvojče temnoty

1. Kapitola-,,Jdi. Jsem tu."

5:30. ,,Neeee...už zase do školy!“ zabručela jsem když jsem si všimla času na displeji mobilu. Protáhla jsem se. ,,No holka, tos toho zase moc nenaspala.“ řekla jsem si. Vlastně jsem nespala vůbec, ale stejně jsem z nějakého zvláštního důvodu měla energii, vlastně to je u mě normální. Mamka už doma nebyla. Šla jsem do kuchyně, a zase jsem měla ty vydiny. Ve tmě naší chodby jsem vyděla zase pohybující se šmouhy. Už jsem si na ně zvykla, vydím je už od malička.
Z kuchyně jsem šla ještě do pokoje a tam na ně vybaflo moje stěně. Můj vlčák na mě koukal svýma čokoládovýma očkama. Je také jiný než ostatní jako já. Má pomalý růst. Je ve velikosti asi ani ne ročního vlčáka už asi šest let. Prostě stárne pomalu. Lékaři to nemohli nijak vysvetlit, chtěli mého Maxe zkoumat, ale já jim to nedovolila, prostě jsem ty lékaře přestala navštěvovat. Můj Maxík má i jedno ucho trochu nahlé, to vlčáci nemívají ale já ho miluju a jsme spolu už dlouho.
Šťouchl do mě svým čumáčkem. Nechtěl abych zase šla pryč. Chudáček. ,,Neboj, odpoledne sem tu jako na koni.“ usmála jsem se a podrbala ho za uchem. On mi rozuměl, vždy mi rozumí, já to vím. Olízl mi druhou ruku. Pak jsem ale zase musela chvátat do školy.
Když jsem se konečně vymotala z baráku, vyšla jsem si klidnou chůzí k autobusu. Když jsem přicházela k zastávce autobus už zde byl a nastupovali ostatní obyvatelé městečka. Jakmile mě zahlédly zase naběhly jejich podivné a jaksi nervozní výrazy. Na ty jsem také už zvyklá. A to možná proto že jsem se naučila žít s mými různobarevnými oči. Ano každé mé oko má jinou barvu. Jedno je hnědé až do červena a druhé modré no spíše takové tyrkysové. Jako malá jsem to nesnášela. Děti ve školce a na prvním stupni mě neměli rády. Ale já jim to vrátila i s úrokama to se nebojte. Teď mám své oči ráda.
Lidé rychle nastoupili a já podávala řidiči drobné. Zase se na mě skoro ani nepodíval a nervózně mi podal jízdenku.
Sedla jsem si na konec autobusu do rohu daleko od ostatních, na to jsem také zvyklá.
Když jsem dorazila do městečka ve kterém se nachází má škola, rychle jsem vystoupila a šla do školy. Tam na mě také divně koukají, ale jaksi si na mě už zvykli. Jsem v druhém ročníku umělecké střední školy. Tam se aspoň můžu pořádně vyřádit, jelikož se neustále utápím v mých myšlenkách.
První hodina, výtvarná příprava, to je předmět kde se učíme techniky kresby a tak. Teďka jsme měli docela volné téma. Měli jsme vytvořit návrh na jakýsi dekor. To bylo něco pro mě.
Když jsem svůj výtvor odevzdávala naší učitelce měla zase ten divný pohled. Měla strach co ji zase nesu. Můj navrh byl šedý a černý s ostrými rysy. Myslím že se mi povedl. Koukala na to a zase se opakovala ta známá fráze: ,,A co barvy, Klementin? Teda nemyslím teď fialovou. Nechtěla bys tam přidat pestré barvy?“ Ne. Moje barvy jsou šedá, černá, fialová sem tam tyrkysová a červená. ,,Ne. Ma to být takto. Zkazilo by to význam a dojem, který to má mít.“ řekla jsem jí na to. Učitelka si to detailně a dlouho prohlížela. Já zase cítila stíny okolo mě. Ano. Stíny. Jsou jaksi se mnou už od malička. Někdy slyším i hlas. Ten se ale teď neozval. Ale pšst! Nikdo o tom neví ani moje mamka. Jsou se mnou spojené a jako malá jsem měla deprese. No..myslím že tohle vám vysvětlím později....
Konečně si učitelka mou práci prohlédla. ,,Je to podařené to ano. Práce odpovídá zadání.“ řekla na konec. Podala mi výtvor a já šla do lavice. Asi další přírustek do mojí zbírky obrázků v pokoji.
Po škole jsem ani neměla hlad a tak jsem šla rovnou na autobus a tradá domů. Jenže cestu jsem si  zkrátila takovou zvláštní ulicí. Mě teda ta ulice nevadí, ale ostatním nahání hrůzu. Šla jsem kolem kontainerů a najednou jsem uslyšela hluk. Nesl se z časti ulice přede mnou. Uviděla jsem kluka asi v mém věku. Okolo něj se najednou zhlukla skupina mužů. Rychle jsem se schovala mezi kontainery. Slyšela jsem jak mu nadávali a začali ho mlátit. Měla jsem najednou pocit že mu musím pomoct. Kolem mě se utvořil zase ten onen stín, který je se mnou už od mala. Jako malá jsem měla noční můry. Mám je vlastně i dnes ale je to už součást mého života. Mamka mi nemohla pomoci. Myslela si že je to kvůli smrti mého otce. Ano. Zemřel mi otec a Mamka to velmi špatně vzala, ješte aby ne, milovala ho a on ji. Mamka měla problémy a chodila k psychologovi.
Ale ty můry mají jiný hlubší význam. Nakonec jsem také musela k psychologovi. Ten mi ale také moc nepomohl. A najednou se ke mě připojil onen stín. Ano bála jsem se ho a taky se ho bojím dnes, ale něco mi říká že je dobře když je se mnou. Stín mi pomáhá v těch nočních můrách. Stejně bych se ho někdy ráda zbavila.
A teď zase promluvil v mé hlavě. ,,Jdi. Jsem tu.“ zaznělo najednou. Vyskočila jsem a zakřičela na ně. Jen se otočili a začali se smát. Ale to neměli... Můj stín nabyl podoby nějaké příšery a hnal se k nim. Oni asi nic netušili ale najednou se před nimi zjevil a oni si nejspíš nasrali do kalhot. Ten kluk se v bezvědomí svalil na zem. Mě najednou jakoby zavalila nějaká energie. Něco mě nutilo napřáhnou ruku. Natáhla jsem ji. Celá dlaň byla černá a postupně k loktu šla do ztracena. Z mé ruky najednou vyšel fialový záblesk a vše najednou zčernalo. Jen jsem slyšela: ,,Neboj, takle je to dobře....

Doufám že vás to zaujalo a že se vám to bude líbit! :3 nebojte ted někdy během dvou dnů vyjde hraničářka! :D