Dvojče temnoty

2. Kapitola-Katherine

Pomalu jsem otevřela oči. Byla jsem stále v té divné ulici, někde u kontainerů a popelnic. Když jsem se zvedala, znovu jsem spadla na studenou zem. Hlava mi přímo třeštila. Chvíli jsem tam bezmocně seděla abych se aspoň rozkoukala. Pak jsem si vzpoměla na poslední pohled na mé ruce předtí než jsem se zkácela, byly vlastně černé a postupně loktu to zesvětlovalo. Teď už byli mé ruce zase normální. Rozhodla jsem se podívat po okolí abych zjistila co se tu sakra stalo.
Ano. Ten kluk. Šla jsem na to místo kde byli ti chlapi a ten kluk. Ten bezmocný klučina tam stále ležel v bezvědomí. Ale ještě než jsem k němu úplně došla, mě zase obklopil můj stín. Všechno se ve mě sevřelo. A zase ten hlas. ,,Neboj se, a neříkej mi stín, říkej mi Katherine." zaznělo mi v hlavě. Aha, tak ten stín má ještě jméno jo? No to je pěkný. Teď jsem oficiálně cvok. Jenže tohle byla krutá realita. A nejspíš jsem svýma silama roztrhala gang nějakejch týpků. ,,Ty, nejsi cvok...." zaznělo mi v hlavě. Katherine byla nějakým způsobem stále se mnou. Je to divný to takle říct... Ale každopádně jsem se dostala do světa kouzel, já tušila že nejsem normální a že něco jako magie existuje.
Pak jsem se zase podívala na toho chudáka, který bezvládně ležel na zemi v louži krve. Tak a teď mi sakra řekněte co mám dělat.
Klekla jsem si k němu a otočila jeho obličej k sobě. Měl bílé, rozčepýřené skoro načesané vlasy, ne moc krátké ani dlouhé. V obličeji měl ostré rysy.
Přiložila jsem mu ruku na krk , abych zjistila tep. Srdce stále pomalu bušelo. A také dýchal. Jak mu mám pomoci?! ,,Tak ho skus probrat ne?!" zasmál se mi hlas v hlavě. Tak jsem mu propleska tváře. Nic. Pokrčila jsem mu nohy a znovu ho propleskla a začala jsem na něj mluvit. ,,Hele prober se! Co když sem někdo přijde co jim jako řeknu?! Sakra prosím tě prober se!" slyšela jsem jak se mi Katherine směje. Pak jsem si všimla obrovské rány na jeho rameni. Utrhla jsem kus mého trika a zavázala jsem mu provizorně rameno. Najednou sebou zacukal. Z hluboka se nadechl a já si všimla jak mu zacukaly víčka. Mírně jsem uškočila a sledovala co se bude dít. On se zničeho nic probral a zvedl se ze sedu a začal si jmout oči. Já jsem se mezitím postavila a v tichosti jsem ho sledovala. Poté se na mě otočil. Probodly mě jeho červené duhovky.... Jo dala bych ruku do ohně že byli červené!! ... Jenže pak se změnily rychle na tmavě hnědou s nádechem červené, takže nebyli už tak nápadné. Cítila jsem jak mi leze mráz po zádech. Okolí také nebylo zrovna ideální. I když jsem mu pomohla to neznamená že mě třeba nezabije nebo já nevim. Jeden jeho koutek úst se zvedl v náznaku úsměvu. Okamžitě se postavil a začal si mě měřit pohledem. A všimla jsem si že se zastavil u mých očí. Strašně jsem se bála, ale i přes to jsem mu pohled tvrdě opětovala. Poté zasyčel a chytl se zraněného ramena. Popoběhla jsem k němu i přes všechen strach a podepřela ho. Byl vyšší než já. Jsem hold prcek. Zase mu ucuknul koutek a podíval se na mě. ,,Já jsem Warren." zachraptěl. ,,Děkuji." dodal hned potom. Sklopila jsem zrak. Mé vlnité hnědé vlasy s nádechem fialové mi spadali do obličeje. ,,Já jsem Klementine." řekla jsem nakonec. Poté jsem se zase podívala na něj. ,,Není za co, ale teď musíme zmizet. Zavedu tě na jedno místo, kde se můžeš schovat." Opatrně jsem šla s ním jako opora. Díval se chvíli do země, ale pak řekl: ,,Myslím že to zvládnu." a mírně se usmál. ,,Hele můj domov je dál musíme nastoupit do autobusu. Máme štěstí, že v tuhle dobu moc lidí nepojede." řekla jsem odhodlaně a všimla si že má kapuci. Natáhla jsem mu ji přes hlavu. ,,Takle to bude lepší. Už takle na mě ti lidé divně koukají." zašeptala jsem. ,,Chápu." zamručel. Rychle jsme nastoupili a sedli jsme si dozadu aby si nás nikdo nevšímal. Měli jsme štěstí v autobuse byli jen dva lidé a nevšímali si nás. Naštěstí. Ženu se domů a cizím opravdu nevšedně vypadajícím klukem, opravdu nepotřebuji nějaké svědky. Podívala jsem se rychle na mobil. Byl podvečer a Mamka mi napsala že se vrátí pozdě v noci. Uff...takle mě nemusí vidět.

Když jsme dorazili do městečka, urychleně jsme vyběhli ze zastávky. Šli jsme k na odlehlou cestu která vede k pár domkům na kraji mestečka. Za těmito domky u lesa je ten  náš. Na takové samotce dá se říct. V téhle části městečka Arcadia Bay to vypadá spíše jak na vesnici. Šli jsme tedy po té cestě. Bylo vidět že Warrenovi se už ze zranění přitěžuje, hůře oddechuje. Došli jsme k našemu domku. Zapískala jsem. Najednou od domku vyběhla šedohnědá šmouha a přeskočila plot. Přednámi stál můj Max a prohlížel si nás. Poté se postavil ke mě, olízl mi ruku a zavrčel na Warrena. ,,Pššš...to je dobrý Maxi, pomáhám mu." utišila jsem vlčáka a pohladila ho po hlavě. Warren si ho bez řeči prohlížel. Max hrdě stál u mé levé nohy. ,,Tak, teďka tě odvedu na to místo a podíváme se na tvé zranění." řekla jsem a ukázala jsem směrem kam půjdeme. Šli jsme za barák po lesní stezce přímo do lesa.
Zastavili jsme se před dřevěným domkem, postaveným jaksi ve stromě neboli na stromě. Celý domek byl asi jen metr a půl nad zemí a vstupovalo se přes jakousi rampu. Domek byl pěkně ukrytý okolními stromy a keři a krásně zapadal do okolní přírody.
,,Tak jsme tu. Vítej v mé....skrýši." řekla jsem a pomalu vedla Warrena po rampě ke dveřím. Max šel okamžitě za námi. Odemkla jsem dřevěné dveře a vtáhla Warrena dovnitř, Max mezitím skočil za námi. Warrena jsem posadila na postel. No....budeme tomu říkat postel. A šla jsem zavřít dveře. Vykoukla jsem ze dveří nenápadně se rozhlédla a poté jsem dveře zavřela. Otočila jsem se do místosti a pohla jsem zapínačem a doufala, že generátor v krytu v podzemí funguje. A vida. V místnosti se rozvítila žárovka visící z dřevěného stropu. Max se na mě po psím způsobu usmál. ,,Ták, teď se podíváme na to tvé zranění." řekla jsem směrem k Warrenovi.
Otevřela jsem starou lékárničku a zjišťovala jsem stav vybavení. ,,Myslím že to půjde použít." řekla jsem a mezitím rovnala obvaz. Warren mě tiše sledoval mezitím co seděl vedle mě. Max se uvelebil na jednom z polštářů ležících na zemi. Natáhla jsem konec obvazu a otočila se na Warrenovo odhalené rameno. Pomalu jsem obvaz přiložila a omotala okolo jeho ramena. ,,To by bylo." zamumlala jsem a přitom jsem zalepila druhý konec obvazu. Warren se zamračil a mírně zasyčel. Potom se mi zadíval do tváře. Trochu jsem zkoprněla. Jeho oči byli zase na vteřinu červené, pak se ale okamžitě zalily hnědí. Sklopila jsem zrak. On ale jemně nadzvedl mou bradu a zase se mi díval do tváře. ,,Děkuji...Ale to jak si mě zachránila, no jak si rozmetala ty chlapy? Musíš mít nějaké schopnosti..." řekl a přitom si mě celou měřil pohledem. Já jsem odskočila a celá jsem znervozněla. Co mu mám jako říct?! ,,Asi sis všimla, že já nevypadám úplně normálně a má to taky své důvody." řekl a jeho oči mě stále pevně sledovali.

Snad se vám začíná příběh líbit :D Nebojte Hraničářka by měla vyjít během týdne :) ^^
Mám vás ráda ^^