"Sluší ti to." složil mi kompliment Noah. Dobře, nebyla to pochvala, jelikož jeho hlas byl plný ironie a bohužel jsem ho nemohla vinit, protože jsem nevypadala zrovna nejlépe. Starý vytahaný svetr, který zažil lepší časy, bílé obyčejné šortky a ošoupané botasky. Nic lepšího jsem ve své staré skříni nenašla. Na očích jsem měla velké černé brýle, aby zakryly příšerné kruhy pod očima, které odkazovaly na včerejší noc.
"Já vím." ujistila jsem ho a sladce se na něho usmála, během čeho jsem ho následovala k autu stojícímu na dvorku. Nebyla jsem zrovna nadšená, že musím jet s ním, na druhou stranu se říká, že co tě nezabije, to tě posílí. Po tomhle dni budu rozhodně nejsilnější člověk na světě. O tom jsem nepochybovala ani na vteřinu.
Odpověď jsem už nedostala, což mě ani trochu nepřekvapilo. Noah se zastavil kousek před černým džípem, vytáhl z kapsy klíčky a odemkl ho. Využila jsem šance, stoupla si vedle něho a vzala mu klíče z ruky.
"Řídím já." oznámila jsem jako jasnou věc a vydala se ke dveřím, které vedly k místu řidiče. Než jsem stihla udělat pořádně krok, ucítila jsem na svém rameni ruku, která mě donutila se zastavit.
"Na to zapomeň." pronesl stejně odhodlaně Noah. Otočila jsem se na něho a pevně semkla klíče v ruce, aby mi je nemohl vzít. Ano, chovala jsem se jako malá, ale tady šlo o princip. Potřebovala jsem aspoň trochu kontroly v tenhle moment.
"Víš, tady se jezdí na pravé straně." oznámila jsem a napřímila se, čím jsem vystrčila bradu vpřed. "Nejsem si jistá, jestli to zvládneš." doplnila jsem, čím jsem narážela na jeho anglický původ. Nevinně jsem se uculila a sledovala, jak se zamračil.
"Věř mi, že to zvládnu, Louisse." ujistil mě s důrazem na mé jméno. "I když počkej, jmenuješ se tak vůbec? Nebo je to tvoje další vymyšlené jméno?" zeptal se významně a povytáhl obočí. Tohle byla rána pod pás. Pootevřela jsem rty. Chtěla jsem mu něco říct, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Několik vteřin jsem se dívala zhypnotizovaně do jeho očí, a pak si uvědomila, že vypadám jako ryba na suchu.
"Nevím, o čem to mluvíš." odvětila jsem a bez jakéhokoliv dalšího slova jsem se otočila na patě, udělala krok a nasedla do auta na místo řidiče. Podívala jsem se do bočního zrcátka a spokojeně se pousmála, když jsem viděla Noaha, jak protočil oči a obešel auto, aby si mohl sednout na místo vedle mě.
Bez jakéhokoliv slova jsem nastartovala a vyjela na cestu. V autě panovalo trapné ticho, pokud jsem nepočítala zapnuté rádio, kde zrovna hlásili dopravní situaci ve městě, jako obvykle nebyla zrovna příznivá, což se mi potvrdilo po pár minutách, kdy jsme zůstali stát v zácpě. Tohle bylo vážně jako za trest!
"Kdybys na křižovatce zahnula doprava, mohli jsme to krásně objet a netrčet tady." pronesl Noah z ničeho nic jakoby nic, i když se mi tím tiše vysmíval. Pohlédla jsem na něho a přimhouřila oči, chvíli jsem ho jen pozorovala, jak zírá před sebe a bubnuje prsty o své koleno.
"Bydlím tady od narození, tak mi neříkej, jak jezdit." vydechla jsem, jelikož jsem rozhodně neměla v plánu uznat, že má možná tak trochu pravdu. "A jestli tady nechceš trčet, můžeš jít napřed pěšky. Rozhodně ti v tom nebráním, spíš naopak." oznámila jsem mu a pevně stiskla volant v ruce.
"Spíš ty bys měla jít, protože ti to bude trvat věčnost." namítl, a teprve teď se uráčil na mě podívat. Věděla jsem, že naráží na to, že jsem vybíravá a trvá mi nějakou dobu, než si něco konečně koupím. "Stejně jako všechno ostatní." zamumlal.
"Jak to myslíš?" položila jsem otázku a zhluboka se nadechla, aby nedodala něco, čeho bych později litovala. Kdyby nás někdo právě viděl, musel by si o nás myslet, že jsme manželé minimálně takových třicet let, vzhledem k tomu, jak jsem se chovali.
