If Not Us

Ráno

Ani nevím kdy jsem usnula, ale muselo to být hodně pozdě. Mám totiž pocit, že jen co jsem zavřela oči, už musím vstávat. Přímo nad mojí postelí se rozeřve odporný zvuk bzučáku, který má za úkol vyhnat všechny z postelí. V 6:30. Musím vstát, protože v 6:35 je nástup ve společenské místnosti. 

Kdo nepřijde na čas, dostane trest. Většinou je bez snídaně, nebo svačiny, má zrušenou hodinu osobního volna, ale může to být i horší. Záleží na náladě vychovatele. 

Zdá se vám to přísné? Ne, je to prý v pořádku. Snaží se nám vštípit disciplínu. Jakmile dosáhneme 23 let, musí z nás být disciplinovaní dospělí lidé, kteří budou schopni vyrábět tisíce  zboží pro ostatní série. Tohle nám opakují každý den minimálně třikrát. Leze mi to na nervy, ale musím mlčet.

Vyskočím z postele a nedbám na to, že jsem v noční košili. Běžím rovnou dolů, bosa po studených schodech, abych byla v místnosti včas. Neohlížím se po spolubydlících, kde jsou, jestli vstaly. Dříve jsme si pomáhaly, abychom neměly problémy, ale dnes jsme tu každá za sebe. 

Chybí mi časy, kdy jsem k nim měla blíž, ale byla to jejich volba. Ony se přestaly starat. 

Ze zvyku přelétnu dav lidí jestli jsou holky mezi nimi. Z druhého konce na mě kývne ospalá Sarrah a trochu se usměje. Alespoň ona to stihla. Jade nevidím. Se Sarrah k sobě máme stále trochu blíž, naše vztahy tolik neochladly. Stihla to, a já taky. Dnešní den nebude z těch nejhorších.

Po tom, co nás spočítají a zapíší si seznam chybějicích, máme dvacet minut na to abychom se všichni nasnídali a nachystali do školy.

Doběhnu do pokoje a otevřu starou špinavou lednici, která má tu čest stát přímo vedle mé postele a díky tomu mě rušit neustálým vrčením. Zkontroluji obsah mé police a povzdychnu si. Jablko a jogurt. Včera jsem byla po škole a nestihla jsem dávky jídla. Budu muset poprosit naše, aby mi něco poslali. Peníze pro ně nebudou problém, přeci jen patří k bohatším z naší série. Problém bude to, že si vyplýtvají jedinou možnost poslat mi balík. Další bude až na nový semestr. Mamka bude smutná. Dost.

Sním si rychle jogurt, jablko hodím do tašky, obleču se a chystám se odejít. U dvěří se opatrně ohlédnu. Jade leží schoulená v rohu postele a opět vzlyká. Najednou mi jí je líto. Kašlu na to že už nejsme kamarádky. Přistoupím k její posteli a nadzvednu roh matrace. Sáhnu do tašky pro jablko -  jediné jídlo co mi zbylo, vložím ho tak, aby se nepomačkalo a přiklopím matraci zpět. "Na. Budeš ho potřebovat. Víš, ten trest." Nečekám na odpověď a odejdu. Nemluví už týdny.