If Not Us

Škola

Doběhnu do třídy minutu před začátkem vyučování. Zadýchaná se posadím na své místo, na oprýskaný stolek vyrovnám knížky, sešit a pár tužek. Všechno si na lavici porovnám tak jak je to v pravidlech naší školy a čekám.
Po chvíli se rozrazí dveře a vejde učitel. Napochoduje ke stolu a podle abecedy nás volá k tabuli. Zkouší co vše umíme. V tomto ročníku se totiž budeme specializovat. Chtěla bych být zdatná ve výrobě jako mí rodiče, ale jsem dívka a nemám na to.
Vlastně bych to ani nechtěla, nejvíce mě baví zpracovávat potraviny, ale to není dobře placená práce. U nás není žádná práce dobře placená, máme neustále něčeho nedostatek, ale v rámci možností je výroba nejlepší volbou.
Moje mamka měla štěstí, že strojům rozuměla od malička. Já, ať se snažím jak chci, nechápu nic.
Jsem na řadě. Nejistým krokem dojdu k učiteli, ztěžka polknu. Nadechnu se a snažím si učebnu představit bez lidí. Jen já. Já a moje budoucnost. Musím dokázat, aby na mě byli rodiče pyšní. Musím. Chci to.
Roztřeseným hlasem odpovídám učiteli na otázky, kreslím na tabuli grafy a snažím se vypočítat jeho příklady jak nejlépe mohu.
Dívá se na mě šedýma očima a mně se klepou kolena. Podezřívavě přimhouří víčka a provodává mě pohledem. "Slečno Mitchellová, na konci hodiny se stavte v kanceláři." "Jaká je moje specializace?" nedám se odbýt. "Řekl sem po hodině! Další!"
Se smíšenými pocity jdu zpět do lavice. Upřeně pozoruji spolužáka, který je právě zkoušen. S klidným výrazem hrdě odpovídá, je si jist, že ho čeká světlá budoucnost. Narozdíl ode mě.
S bušícím srdcem klepám na mahagonové dveře kanceláře. Nikdy jsem za nimi nebyla a to, co uvidím, mě oslní. Velké místnosti vévodí obrovský stůl. Za ním je obrazovka velká skoro jako stěna. Nemohu si nevšimnout nábytku a doplňků. Všechno to vypadá úplně jinak, než na co jsem zvyklá. Vypadá to jako na té fotce. Na fotce, která kdysi kolovala mezi studenty naší školy jako největší tajemství. Nikdo neví kde se vzala, ani kde je teď. Nejsme si ani jisti co na ní doopravdy bylo, ale říkalo se, že je to jediná fotka, na které jsou zachyceni Velcí. Ne naši, ti se neznají. Velcí z jiných Sérií.
Z rozjímání mě vytrhne rána dveří, které se svojí tíhou samy zavřely. "Á, slečna Mitchellová, konečně. Posaďte se," uvítá mě neskutečně slizký hlas.