It's Our Beginning, Caroline » Klaus & Caroline (FF TVD/TO) /✓/

Prolog

O dva dny dříve:

Nakupovala jsem. Ano, já, Caroline Forbesová nakupuju. Novinka? Ne! Užívám si nákupy, miluju je! A co třeba nákup nových značkových oblečků? Šatů? Ano, ano, ano! A dneska zrovna nové kousky od Armaniho. A v Mystic Falls! V zapadákově, kde se každý raduje z novinek, protože jich moc není. Dívala jsem se na oblečení z nové kolekce, když jsem pocítila v zádech pohled upřený na mou maličkost. Pokusila jsem se ten zvláštní pocit ignorovat, ale pak jsem se otočila a uviděla toho muže. Neuhnul pohledem, stále mne očima provrtával a postával tam s rukama za zády. Ten muž na mne upíral pronikavý pohled, pod kterým se určitě spousta dívek rozplynula vzrušením. Ano, byl krásný, ale měl v sobě takovou, jak bych to jen řekla, smrtící krásu, které bych se nejradši vyhnula. Měl na sobě tmavé džíny, tmavě modré triko a koženou bundu. Proč mi jen vzhledem připomíná Salvatorovi? A vůbec, měla bych zavolat Eleně a zeptat se jak se vůbec má. No nic. Ten muž měl lehce vlnité vlasy, světle hnědé, někde se občas mihl i ten tmavší pramen. Jeho oči už z té dálky byly modré, lehce v nich byla i šedá. Jeho tvář zdobilo strniště světlých vousů. Ano, byl velice pohledný a stál by za hřích, to přiznávám.

Uvědomila jsem si, že na něj doslova zírám jako na zjevení a on se potutelně usmíval. Samozřejmě, Caroline se musí ztrapnit ve všech případech. Povzdychla jsem si a rychle se otočila k věšákům. Vybírala jsem si kraťásky. Ano, kraťásky. Proč ne? Je léto, teplo, hezky, budou se velice hodit.
,,Kdepak máš přítele, lásko?" optal se ten hlas u mého ucha, až jsem leknutím nadskočila.
,,To vám může být ukradené a neříkejte mi lásko." Odsekla jsem popuzeně. Takhle se mnou mluvit nebude. Pche. Vzala jsem kraťásky, co se mi líbily nejvíce, a zamířila ke kabinkám. Záhadný pán za mnou.
,,Není mi to ukradené, tak kdepak je, že tě tu nechal samotnou?" dotíral. Zamračila jsem se a podívala na něj.
,,Nemám přítele, a pokud je tohle nová balící technika, tak pěkně praštěná!" odpověděla jsem kysele a šla dál ke kabinkám.
,,Dobrá, zlatíčko. Promluvíme si," řekl už ne moc milým tónem. Z jeho hlasu se vytratila ta škádlivost, teď mi z toho hlasu naskakovala husí kůže. A kruci! Rychle jsem se chopila dveří od kabinky, ale on mne uchopil za nadloktí. Pevně a přesto ne bolestivě. Podíval se mi do očí, musela jsem se do nich koukat. Nespustit z nich pohled. Ach, on má tak krásné oči. Sakra, Forbesová! Vzpamatuj se! ,,Promluvíme si, maličká. A ty mi nebudeš utíkat. Půjdeš se mnou v klidu, bez křiku," zapředl a usmál se. Odhalil tak bílé zuby. Na sucho jsem polkla. Do háje... Nevěřícně jsem zamrkala na jeho požadavky, ale přikývla jsem. Najednou se mi totiž nechtělo utéct a schovat se pod postel jako malá holka. Usmál se vědoucím úsměvem a ruku z mého nadloktí přesunul do mé dlaně. Propletl si se mnou prsty, jako kdybychom byli pár. Vzal mi z druhé ruky kraťásky a šli jsme. Vedl mne z obchodu, cestou je odložil na odkládací pult. Tolik pohledů od lidí kolem. Jejda. Vyvedl mne z obchodu a šli jsme podél obchodního střediska. Míjeli jsme různé obchody, restaurace, až jsme došli do kavárny, kde se se mnou posadil do odlehlého boxu, kde jsme byli sami. Kolem nás nikdo nebyl. Kavárna to byla útulná, ráda jsem sem chodila. Její stěny byly vymalované sytě rudou barvou, světla byla tlumená, vydávala krásný odstín. Nábytek byl z tmavého dřeva a sedačky měly černý polstrovaný sedák. Na stěnách byly obrazy káv, jak jinak, a bar byl z téhož tmavého dřeva. Měli to tu opravdu pěkně a vkusně zařízené. Celou dobu, co jsem se tu rozhlížela, ze mne nespustil ten muž pohled. Cítila jsem ho na sobě velmi intenzivně. Přímo mne spaloval. Ošila jsem se pod nepříjemným pocitem.
,,Co ode mě chceš?" zeptala jsem se o oktávu vyšším hlasem, díky mé nervozitě a strachu. Odkašlala jsem si.
,,Promluvit si," odvětil stručně a tvářil se velmi spokojeně.
,,Ale já s tebou mluvit nechci," pípla jsem. Já vážně neumím mluvit normálně a klidně, co? Sakra!
,,Já se ale neptám, jestli chceš nebo ne," uchechtnul se. ,,Jak se jmenuješ, zlatíčko?" optal se s úsměvem a naklonil se ke mně. Opřel si bradu o spojené prsty rukou, které si opřel o stůl.
,,Neřeknu," odsekla jsem jako čtyřleté dítě. Bože, já jsem tele.
,,Odpověz!" zavrčel a podíval se mi přitom do očí. Zamrkala jsem.
,,Caroline Forbesová," řekla jsem pod vlivem zvláštního donucení v mém mozku.
,,Vidíš jak to jde," usmál se spokojeně. ,,Já jsem Klaus Mikaelson." Představil se a zněl z toho britský přízvuk. Ach, jak já miluju britské přízvuky!
,,A co je mi po tom?" zeptala jsem se zamračeně. Můj strach se najednou změnil ve vztek. Ach, díky bohu. Nebude ze mě přece dělat nějakou loutku bez mozku!
,,Chci si promluvit o tvé kamarádce Eleně." Odpověděl klidně, nereagujíc na mou protivnou otázku. Blbec. ,, A pak možná o tobě," dodal s úsměvem.
,,Nemám co říct, snad jen, že jsi idiot." Řekla jsem a mé podvědomí mě pochválilo, že nedávám strach najevo.