Nezvratný osud jedné návrhářky

Kapitola 1.

      Automatické dveře se otevřeli. Vcházím s rodiči a malou sestřičkou Elois do haly letiště. Maminka brečí a já taky. Poletím sama z Amstrdamu do New Yorku za strejdou a tetou na celé letní prázdniny. Musím se přiznat, ještě nikdy jsem neletěla letadlem sama. Teď, když mi je osmnáct a zajímám se o módní návrhářství, mě teta, módní návrhářka, pozvala tam daleko za velkou louži. Maminka mě pevně obejmula a malá sestřička se mi přilepila k levé noze. Ohlásili můj let a obě mě pustili, objala jsem ještě taťku a ten mi jen pošeptal „Vrať se v pořádku Loli a užij si to'' a musela jsem jít. Když vejdu do místnosti kde čekají i ostatní cestující všimnu si vysokého, blonďatého a hlavně velice svalnatého kluka, který mě pozoruje s mírným úsměvem. Úsměv mu opětuji a sednu si na co nejbližší místo, protože cítím jak se červenám. Je velice pěkný a může být v mém věku, tak snad bude čas s ním aspoň prohodit pár slov.
Letuška se mě ujala a pověděla mi, že mě má na starost do té doby, dokud si mě nepřevezme zákonný zástupce v Americe. Bylo to mamky přání, aby se o mě někdo postaral v letadle (Vždycky ve mě vidí tu malou holčičku jako je moje malá pětiletá sestřička, ale Ahoj mamí to jsem já, Tvé osmnáctileté díťátko). Zavedla mě k mému sedadlu. Seděla jsem u okénka, u křídla. Mám krásný výhled. Když jsem se rozhlížela všimla jsem si, že dvě řady za mnou sedí ten krásný blonďáček. Cítila jsem, že mi hoří tváře a radši jsem rychle jsem napsala své nejlepší kamarádce, že odlétám a že mi bude chybět. Vyndala jsem si notebook a sluchátka. Pustila si můj oblíbený film Avengers. V tom si vedle mě sedla mladá dívka. Mohlo jí být tak dvacet. Zaklapla jsem notebook. Představila se jako Sofie. Chvilku jsme si povídali a pak přišla letuška a říkala nám instrukce, kdyby se něco stalo.
       Je už osm hodin večer, jsme nad oceánem a já jsem unavená a tak odložím notebook, vezmu od ruky mobil a sluchátka, navolím si hudbu, opřu se o okénko v domnění, že si aspoň na chvilku usnu. Sofi spí už asi dvě hodiny. Usínám za zpěvu Eda Sheerana. Vtom se děje to čeho jsem se obávala, turbulence! Vytřeštěná koukám z okénka a přeju si, aby to už skončilo. Kouknu se pozorněji a vidím, že prolétáme bouřkou. Najednou obrovská rána. Vyjeknu leknutím a se mou celé letadlo. Sofi se probudila se strachem v očích. Dívám se ven a snažím se, přes oči zalité slzami, zaostřit co se stalo. Vidím jiskřičky, poté malé pramínky, které jen sem tam jemně oranžově zasvítí. Ne, prosím! Najednou je celý motor v plamenech. Letuška se nás snaží uklidnit, ale já hystericky brečím a Sofie taky. Vypadnou kyslíkové masky a všichni si vyndávají záchranné vesty. Jdu s davem a tak dělám to stejné. Popadnu mobil a rychle píšu „Omlouvám se, neměla jsem nikam jezdit. Miluju vás nadevše'' odešlu to mamce, ale místo odpovědi mi přijde jen „Zpráva nebyla odeslána, zkuste to znovu.'' No jasně, není signál. Sofi dělá to samé jako já, ale ona signál má, nechápu jak, ale má. Půjčuje mi mobil, abych mohla taky napsat našim. Zběsile mačkám klávesnici a chyby mi jsou ukradené, díkybohu se to odeslalo. Mezitím letadlo padá volným pádem. Křídlo se urvalo a část pláště z konstrukce s ním. Tupá rána, všechno letí do vzduchu. Všude je voda odepla jsem si pás a snažila jsem se dostat instinktivně pryč. Jsem ve vodě. Je studená. Všude jsou trosky a křičící lidé. Vesta se mi z nepochopitelného důvodu vyfukuje. Klasika, to je prostě moje štěstí. Zkouším plavat k nějakému kufru nebo kusu letadla, ale na to nemám dost energie, jsem vyčerpaná. Voda mě, ale pohltila a já padám. Padám vstříc hlubinám a nemůžu se dostat na hladinu. Světlo se vzdaluje. Vím, já vím, co se teď děje už nikdy neuvidím New York, rodinu a mou malou Elois. Je mi zima a už je tma. Už nejde ani dýchat. Na jediné na co se zmůžu je vypustit z mé pusy poslední slovo, které stejně nikdo nikdy neuslyší.

Ahoj,

tento příběh byl zrozen při slohu na češtině:D Ale nebojte tímto příběh nekončí:) Není to nic extra dlouhého, ale snad se bude líbit:) Za každou radu a podpoření budu ráda!:)

S.