Je to jen otázka času...

4.

Probudila jsem se kolem deváté, ale byla jsem příliš napjatá, než abych si šla ještě lehnout. Vstala jsem a šla jsem si do kuchyně udělat nějaké jídlo. Nikoho jsem neviděla. Proběhla jsem celý byt a pak jsem našla na sporáku lísteček:

Zlatíčko, museli jsme v noci odjet, Lence se udělalo hrozně zle a jsme v nemocnici napíšu ti, máme tě moc rádi!

Hrozně jsem se vyděsila, a hned běžela pro telefon. Měla jsem tam dvě zprávy díky bohu od mamky. Napsala že je Leni v pořádku, ale že musí do Fakultní nemocnice v Brně a akorát tam musí pár dní zůstat, a ať se nezlobím ale že tam zůstanou asi dva dny. Ještě štěstí že jsou prádniny. Miluju být doma sama, ale to jak se to s Lenkou zhoršilo mě strašně vzalo. 

Nakonec jsem jí poslala zprávu, že samozřejmě a ať se brzy uzdraví. Škoda že jsou tak daleko. Ani jsem netušila jak dlouho jsem strávila nad dumáním co se stane a nestane. Když jsem se podívala na hodiny, bylo půl jedenácté. Sakra! Honem jsem se celá vysprchovala, oblékla jsem se a udělala jsem si špagety. CineTube začínal za hodinu a já už chytala nervy.

Nakonec jsem se dokopala k tomu vyjet. Vzala jsem si klíče, peněženku. telefon a tak dále. Pečlivě jsem na všechny zámky zamkla byt, a ještě jsem se ubezpečila že je opravdu zamknutý. Honem jsem běžela na autobus, a cestou jsem vrazila do nějakého kluka. 

,,Moc se omluvám!'' Zakoktala jsem omluvně, a podala mu jeho peněženku s lebkami, a velikým měsícem které mu při nárazu spadly. 

,,Nic se nestalo'', řekl a odfoukl si patku z čela. Byl strašně krásný až se mi z toho zamotala hlava.  Černé vlasy jejichž patka mu byla do očí. Oči měl pomněnkově modré ( není to Kovy jen kdyby jste si mysleli že je to on :D) s ukrutnými kruhy pod očima, hodně podobnými jako mám já. 

Asi jsem musela vzdychnout trochu nahlas, protože se na mě tázavě zadíval. 

,,Není ti nic?'', řekl a usmál se. Ten nejkrásnější úsměv jaký jsem kdy viděla.

Uviděla jsem autobus, který přijížděl, ale já od něj nedokázala odtrhnout oči, nakonec se mi povedlo dostat se z transu.

,,Promiň musím běžet'',řekla jsem omluvně. On se na mě podíval takovým tím šibalským úsměvem.

,,Jsi dost divoká'', řekl a já se na něj usmála, a vymluvila se že už fakt musím jít.

Když jsem si sedla do autobusu tak jsem se podívala z okna, a ten kluk tam pořád stál. Rozhodla jsem se na něj použít jeho metodu, a šibalsky jsem se usmála. On se rozesmál a úsměv mi opětoval.
Autobus se dal do pohybu, a kluk mi zmizel z očí.

V autobuse jsem se uklidnila oblíbenýma písničkami, a dívala jsem se z okna. Asi po 15 minutách jsem vystoupila, a šla se zařadit do fronty. Byla fakt dlouhá, a jelikož to moje kamarádka odřekla tak jsem si dala do uší sluchátka, protože na mě snad nikdo nebude volat.

Když jsem se dostala dovnitř, tak tam byla dlouhá chodba ve které se prodávali vstupenky. Jednu jsem si od Markuse koupila a vstoupila jsem dovnitř.

                                                                    Bylo to tam úžasné...!!!!

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Tak další kapitola doufám že se vám bude líbit :)