S Pravdo Ven

Prolog

Z mého deníčku co jsem měla když mi bylo asi sedm:

Dneska se toho stalo hodně zajímavého. Máma mi ráno řekla že naši kočičku Mňaulinku si odvezl strejda na farmu, hrozně mě bolelo znaménko co mám na ruce a ptala jsem se co se děje a prý se mi to jenom zdá. Odpoledne když se táta vrátil z práce tak se mámy ptal kam Mňaulinku schovala. Máma mi lhala a mě při tom pálilo moje znamínko, co když to něco je?

Teď je mi šestnáct a můžu s čistým svědomím říct že tenhle den mi změnil život. Nechápu to a nerozumím tomu, jen vím že když mi někdo lže tak mě pálí moje mateřské znamínko na levé ruce. Někdy bych si přála aby to tak nebylo, od té doby se nemůžu koukat na zprávy v televizi ani číst noviny, ve škole mě zavrhli a já se nebránila, prostě nerada mluvím s lidmi takže si vystačím s jednou kamarádkou který ale naprosto věřím. Nikdy mi nelže a to je tak osvěžující. Kluci? Co myslíte? Jsou to ty nejprolhanější stvoření na světě, nemá cenu to zkoušet, ne že by se nesnažili... ale nikdy jim to dlouho nevydrželo.
Ale má to i pozitiva abych mluvila pravdu, vím co chci v životě dělat. Až dodělám tenhle stupidní gympl půjdu na policejní akademii a budu dělat to co táta. Už teď mu někdy pomáhám protože ví o mém daru, prokletí, či čemu. Je jediný, a tak chci aby to i zůstalo. Proto musím být nenápadná...