„Můžu, protože odteď už nebydlím v tvém domě“ Vytrhla jsem mu můj mobil z ruky a vytáhla jsem kufr zpod postele.
„Okamžitě ten kufr vrať!“ Zařval na mě.
„Nemusím, už u tebe nebydlím“ Křičela jsem.
„Dobře, tak si běž!“ Zařval „Do pěti minut vypadni“
„Dobře, už mě nikdy neuvidíš“ Zařvala jsem „Nikdy“
„Budeš toho litovat“ Křičel na mě.
„Nebudu“ Zařvala jsem, protože na mě on také řval.
„Jsi si jistá?“ Chtěl se usvědčit, jestli mi to není líto.
„Na sto procent“ Ano byla jsem si jistá.
„Vypadni“ Zařval.
„Dobře, stejně už jsem sbalená“ Odcházela jsem z pokoje.
Máma a Rodin na mě koukali a já na ně. Potom vyšel táta.
Máma zahleděla, na můj spánek.
„Do prdele, kdo ti to udělal?“ Ptala se mě.
„Ten co stojí za mnou“ Zakřičela jsem a odešla z domu.
Táhla jsem za sebou kufr a brečela jsem. Celou cestu jsem běžela. Nevěděla jsem kam jít, protože mě bolela hlava, jak mě otec praštil. Nakonec mě napadlo, že můžu jít do hotelu. Říkala jsem si: „Mám peníze“
A najednou na mě někdo zařval „Shawty“
Nevěděla jsem odkud, tak jsem se otočila a tam stál Nick.
„Nicku?“ Zařvala jsem.
„Kam jdeš?“ Ptal se mě a běžel za mnou.
„Odešla jsem z domu, protože jsem se pohádala s tátou“ Řekla jsem mu a rozbrečela jsem se.
„Takže proto jdeš do hotelu?“ Ptal se a pomohl mi s kufrem.
„Ano“ Popotáhla jsem „Nemám kam jít“
„Máš“ Zašeptal.
„Kam?“ Nevěděla jsem.
„Ke mně domů“ Řekl a podíval se na mě.
„Tvým rodičům tu nebude vadit?“ Ptala jsem se, protože jsem si myslela, že jim to bude vadit.
„Nežiju s rodiči“ Přiznal se.
„A kde teda bydlíš?“ Podezírala jsem ho.
„Ve svém domě, ale bydlí tam semnou kmoši, ale neboj každý má, svůj pokoj jenom máme kuchyň a obývací pokoj společný“ Řekl a ujistil mě, abych se nebála.
„Ok, takže předpokládám, že budu s tebou na pokoj“ Řekla jsem mu a v hlavě jsem byla ráda.
„Buď to, nebo budeš mít svůj pokoj, jestli ho chceš“ Nabídl.
„Budu s tebou na pokoji, jestli ti to nevadí“ Řekla jsem mu a koukla jsem se na zem.
„Proč by mi to mělo vadit?“ Něžně mi uchopil palecem a ukazováčkem bradu a zatáhl mě za ní nahoru, abych se mu dívala do očí. „Nevadí mi to“
„Dobře“ Objala jsem ho. „Děkuju“
„Co jsem ti o tom děkování řekl?“ Odtáhl se.
„Mlčím“ Podívala jsem se na zem.
„Nechci, abys mlčela, jen mi řekni, co jsem ti o tom děkování řekl“ Řekl a podíval se mi do očí.
„Abych pořád neděkovala“ Smutně jsem mu řekla.
