Život S Tesáky

Kapitola první

"Měla bys jim to říct."
"No tak ti teda děkuju" řekla jsem ironicky. "Mám přijít domů stoupnout si před naí obří televizi kde budou dávat nějaký dokument a říct: "Ahoj mami a tati před tøemi měsíci jsem se s někým vyspala a tak trochu čekám dítě, a mimochodem ani nevím s kým. Jdu si dělat do pokoje úkoly?" Pronesla jsem jakoby nadeně a zakoulela jsem očima na důkaz sarkasmu.
"Tak promiň, e ti chci pomoct," řekla uraeně moje nejlepí kamarádka Annie Wilsonová. A u jsem jen viděla jak spěchá ke skříňce aby mě měla daleko za sebou." Ann!" zavolala jsem na ní a kdy konečně začala zpomalovat dodala jsem:"Počkej... Nemyslela jsem to tak, vdyť ví v jakým jsem teď stresu... Nezvládám teď kolu a vybíjím si vztek na tobě, promiň."
Otočila se, přispěchala zase zpátky a objala mě. "Já vím. Promiň, e jsem začala zdrhat," kdy se ode mě odtáhla u se zase usmívala jak to má v povaze. Zase jsem se rozely ke skříňkám a povídaly si tentokrát o tom z čeho bychom dneska tak mohly psát.

Kdy jsme se kadá hrabala ve své skříňce ozvalo se mi za zády klapání zřejmě hodně vysokých podpatků a já doufala e se nezastaví přesně vedle mě. Jasně e zastavily, otočila jsem se právě tam kde stála ta nejhorí osoba kterou by jste chtěli ráno potkat... Selena, blonďatá primadona naí střední. Taková ta, které se vichni bojí ale nikdo jí nic neřekne, která evidentně nepochytila schopnost inteligentně myslet, ale i moná mylení vůbec. Jetě to mi scházelo...
"Tak co potřebuje tentokrát, úkol z matiky, esej na angličtinu?" zeptala jsem se s hraným úsměvem a jasně zřetelným ledovým tónem v hlasu.
"Já?" zatvářila se "nevinně".
" Nic... Jen jsem se chtěla zeptat... Ví u o tom tvém malém úletu tvoji rodiče? " zůstala jsem na ni civět jako idiot. Jak se to mohla dozvědět? Někdy zapomínám na to e tady kadý ví o vem.
"A jak na to reagovali?" zeptala se naoko vystraeně. "Oni tě snad vyhodili z domu?" tentokrát se ale usmívala a neskrývala nadení z mého vztekem pokřiveného obličeje. Najednou jsem zase začala vnímat, zabouchla jsem dvířka od skříňky, zamumlala tiché "mrcho" jako nepatrný vzdor a u mě nohy nesly do učebny matematiky v druhém patře. Ann měla zrovna literaturu a tak to musím zvládnout sama. Po cestě jsem radi nevnímala abych nemusela poslouchat hlasité urálivé poznámky mých spoluáků. Sedla jsem si úplně dozadu na své místo, a zahloubala se hluboko do svých mylenek.
Co kdy má Selena pravdu a rodiče to budou řeit tak radikálně? No, ale třeba by mohli zařídit aby se mělo to dítě po zbytek ivota dobře... I kdy ho nechci, tak nemusí skončit nutně v sirotčinci... Změní mi celý ivot...
"Slečno Jacksonová... Slečno Jacksonová..." z mého přemýlení mě vyruil pan Dickens, ná přiblině sedmdesátiletý profesor biologie.
"Co?" zeptala jsem se nechápavě a zmateně.
"Ptal jsem se, jestli u jste natolik znalá v oblasti bakterií, e si ji nadále nemusíte zapisovat poznámky?" zeptal se podráděně.
"Omlouvám se, u budu dávat pozor," řekla jsem provinile, chopila jsem se propisky a dál u radi, i kdy nuceně, poslouchala.
Po velice nudné hodině biologie následovalo jetě 6 dalích nudných hodin na kterých si u ale ani jeden z profesorů moc nevímal toho e je ignoruju, nebo to radi neřeili.
Kdy jsem vyla ze koly čekala jsem chvíli na Ann abychom mohly společně vyrazit domů. Cestou mi vyprávěla jak se ztrapnila na obědě, kdy na sebe vyklopila talíř paget, to vedlo k tématu jak tam vaří příerně a nakonec i k tomu jak jsou na kole vichni povrchní. Kdy jsme doly na naí křiovatku kde se loučíme, najednou mě objala. "Já moc dobře vím, co chce udělat a chci ti říct abys to jetě nedělala. Neměla jsem dneska ráno pravdu, nemusí jim to tak brzo říkat," řekla a skoro prosebně.
Odtáhla jsem se od ní a dala si záleet abych ji hleděla přímo z očí do očí.
"Ráno jsi měla pravdu u jim to musím říct... Dobře jsem tu věc kryla, je na čase jim to přiznat. Ale děkuju..." řekla jsem statečně. Rozloučily jsme se a ona vyrazila vpřed a já doprava.
Dola jsem k velké vile, která je asi největí v celé bohaté čtvrti a zastavila před brankou. Potřebovala jsem se jetě nadechnout a pořádně si rozmyslet co e to chci vlastně udělat. Ne jsem se připravila prolo okolo mě pár zvědavých sousedů a viděla jsem jak si mě prohlíí i z oken. Tady kadý věděl o vem, a co nevěděl, to mu někdo řekl, obvykle to byly blízké přítelkyně mojí matky co roznáely klepy.
Vytáhla jsem klíče a roztřesenou rukou jsem přiloila svůj čip k vymezenému místu na plotovém sloupku. Branka se s cvaknutím otevřela a já jsem vstoupila na chodník, který byl lemovaný velijakým rostlinstvem. Dola jsem ke dveřím odemkla si a vstoupila.
"Jsem doma!" zařvala jsem. Jako odpověď se mi dostalo jen tíivé ticho, tak jsem zabouchla těké dubové dveře. A jeliko byla polovina října, zahodila jsem detník, kabát, boty a baret někam na věák a do téhle oblasti, a la si ulovit něco do ledničky.
Na lednici byl vzkaz adresovaný mě, e je prý máma s Ianem mým brákou a Amy mojí sestřičkou na nákupu a e táta je v pracovně ale řeí nějaký důleitý obchod e ho nemám ruit. Vzala jsem si z lednice jablko a la nahoru do pokoje abych si mohla udělat úkoly, s tím e jim to řeknu a se vrátí máma. Ale v tu chvíli jsem uslyela otevírání brány a vjezd auta na těrkový povrch naí příjezdové cesty. Zaklela jsem a hodila taku ke schodům, doufala jsem v trochu víc času na přípravu ne jsem nejdřív chtěla.
Dveře se otevřely a mě minula máma ověená nákupními takami, hned za ní se řítil můj osmiletý bráka s jedním velkým dusem a hned v závěsu za ním moje desetiletá ségra nesla dvě taky. Chvíli jsem počkala na schodech ne máma zamkla vchodové dveře, a potom se odebrala do kuchyně uklidit nákup.
"Mami, chci s tebou mluvit. Osamotě." řekla jsem kdy jsem nakráčela do kuchyně vstříc osudu. "Děti, odneste si to nové oblečení nahoru a pusťte si televizi ne tam přijdu." Amy popadla ty dvě taky co předtím nesla a vyběhla schody těsně předtím ne se na ně vydal i Ian. Jetě byl slyet dětský smích a pak u jen bouchnutí dveří v naí herně. "Tak co potřebuje?" zeptala se s váným výrazem. V tu chvíli jsem nevěděla jak začít a tak jsem si jen rozepnula svetr, který u jen jaktak kryl kulaté břicho a otočila jsem se k ní bokem. Kdy to uviděla celá ztuhla a jen zírala na moje břicho, asi pět minut tam jen tak stála, zírala a ani nedutala. "Co to je?!" zeptala se vyděeně.
"No... jsem těhotná mami." řekla jsem bez jakéhokoli citově zabarveného tónu v hlase. "To jsem si vimla, ale jak se to stalo?" zeptala se teď u taky bezcitně.
"Tehdy na té párty jak jsem se opila...ale mami přísahám já to ne-" nestačila jsem to doříct protoe mě máma utnula jediným pohybem ruky. "Dost, přestaň... tohle není moný." začala zase zděeně ale tentokrát si mumlala a pak zařvala: "Johnee!!!" připadalo mi jako kdyby řvala v domnění e jí chce někdo zavradit. Táta byl asi stejného názoru kdy vpadl do kuchyně, doslova přiběhl, se seívačkou v ruce. Rozhlíel se po kuchyni a dolo mu e tu ádný vetřelec nebyl a u pomalu začínal sklánět tu seívačku, pak si ale viml mámina vystraeného výrazu. "Dan, co se tu dě-," nestačil to ale odpovědět poněvad si viml mě jak stojím bokem a kdy sklouzl ní a na moje břicho, trochu v něm hrklo, upustil seívačku, udělal pár kroků vzad a posadil se na idli. Následně ztuhl jako předtím máma. Viděla jsem ho jak si něco mumlá, to dělá vdycky kdy si potřebuje ujasnit fakta.
"... horu!" začal trochu hlasitěji. Ale i tak jsem mu skoro nerozuměla. "Jdi nahoru! Zavři se do pokoje a vůbec nevycházej!" vytěkl na mě, a aby svůj příkaz jetě potvrdil ukázal na schody. Sklonila jsem hlavu a radi ani nedutala a vlastně nevydávala ádný zvuk. Vyběhla jsem schody a vběhla rovnou do pokoje. Rozhodla jsem se učit se a dělat si úkoly, ale nakonec jsem to vzdala byla jsem a moc zvědavá co se dole odehrává. Přela jsem po pičkách ke dveřím a pomaličku jsem je otevřela jen na takovou kvírku abych slyela hlasy rodičů.
"Přece musí být i jiná cesta..." zaeptala přidueně máma a jí nebylo skoro rozumět.
"ádná jiná cesta u prostě není, ona taková je a i taková zůstane, s tím prostě my nemůeme nic dělat. Jediná věc by mě rozhodně zajímala. V čem jsme udělali chybu?" prohlásil otec tvrdě bez známky lítosti. Věděla jsem e je tvrdý, ale takhle jsem ho nikdy mluvit neslyela.
"Nevyslechneme ji?" zeptala se máma zlomeným hlasem.
"Ne!" řekl otec příkře. "Dcera nebo ne, zkazila by nám pověst, doteď si nás vichni váí a uznávají nás. Nenechám si to zkazit jen kvůli něčí neopatrnosti..." ať jsem hledala, jak jsem hledala, nenala jsem v jeho hlase petku smutku nebo lítosti.
"Ale přece -..." nic dalího u jsem radi ani nechtěla slyet, zavřela jsem tedy dveře a čekala na zcela jasný rozsudek. Sedla jsem si na postel a přemýlela co by se jetě tak mohlo dít dalího, ale pokadé mě to přivedlo jen na jedno východisko, buď mě odsud vystěhují nebo odsud odejdu. Podle hodin jsem tam tak seděla přiblině půl hodiny, mě se to ale zdálo jen jako pár velice nepříjemných a skličujících minut, kdy dveře do pokoje rozrazil otec a díval se jako by byl připraven na to co se bude dít teď, zatímco máma stála za ním a snaila se abych neviděla e brečí.
"Zbal si věci a odejdi odsud!" přikázal zvýeným hlasem. "Řekneme e jsi měla rakovinu a umřela jsi poklidně." řekl ale tentokrát se mu třásl hlas . Matka za ním vypadala jako kdyby jí těmi slovy přímo vyrval srdce z hrudi. Jen jsem se na ně dívala, neschopná se jen pohnout, či uronit slzu . Kdy odeli vela jsem do obrovského atníku, a vytáhla největí kufr co jsem měla. A začala do něj úhledně skládat oblečení a věci aby se mi tam velo co nejvíc. Kdy jsem kufr zavřela, nala jsem tu největí kabelku a naházela do ní  pastelky a vechny moje kreslící potřeby včetně spousty bloků a jetě jsem si jich nacpala pár do kufru i s pár temperami, a pár dalích pro mě nezbytných věcí. Kdy jsem dobalila postupně mi začínalo docházet co a jak řekl. Sedla jsem si na kufr poloila si ruce do dlaní a začala jsem potichu vzlykat. Přitom jsem se ale zamyslela.
"Řekneme e jsi měla rakovinu." Opravdu by byli radi kdybych umřela... A to jsem jejich vlastní dcera. Matka se za mě na chvíli postavila, ale nakonec ustoupila. Tohle je straná rodina.
Zvedla jsem se z kufru a postavila jsem oba kufry, kdy jsem dola ze atny ke dveřím nala jsem u dveří nejspí podstrčený papír se vzkazem

A se někde usadí poli nám adresu a my ti poleme zbytek tvých věcí.

Ten vzkaz byl zmáčený slzami a rukopis byl rozklepaný. Dala jsem si ten lístek do kapsy u dínů, otevřela jsem dveře a vyla na chodbu, a dostala jsem kufr ze schodů. 
Pak jsem si vzpomněla e jsem nahoře zapomněla tu kabelku, kdy jsem dola nahoru rozhlédla jsem se naposledy po svém pokoji.
Vude byly plakáty a fotky které jsem se rozhodla tu vechny nechat.
Dola jsem si pro kabelku a na stole jsem uviděla rodinou fotku a fotku s Annie, tak jsem ty dvě rychle hodila do té kabelky a la zase pryč. Se sourozenci jsem se ani nemohla rozloučit, jejich hledání po domě by zabralo jetě dost času, jak znám tátu určitě je někam uklidil aby to nemuseli slyet. V předsíni jsem si obula tenisky, vzala jsem si kabát a baret.
Kdy jsem u měla vynesené kufry ven na ulici, a chtěla jsem zabouchnout branku, vyběhla z domu máma objala mě a vtiskla mi do ruky balíček peněz. S kamenným výrazem a plakající, se vrátila zase zpátky do domu.

Tak a jsem v háji. Pomyslela jsem si.

Tak tohle byla první kapitola, straně ráda bych si od vás poslechla zpětnou vazbu. Doufám e se vám to líbí, dala jsem si s tím docela záleet :)) Prosím o jakoukoli zpětnou vazbu.