Život S Tesáky

Kapitola druhá

Dojít k Ann domů mi trvalo rozhodně dýl ne normálně, pochopitelně, a dalo to navíc docela zabrat. Ona bydlela taky v docela velkém domě, který jsem za ta léta znala jako svůj vlastní. Zazvonila jsem a otevřela mi její mamka, měla jsem jí moc ráda vdycky na mě byla hodná jako na svou dalí dceru.                                "Ahoj zlatíčko" uvítala mě s vřelým úsměvem.

"Dobrý den, je tu Annie? Potřebuju s ní mluvit, docela to spěchá."

"Tak pojď dál, já ti jí zavolám do obýváku" otevřela dveře dokořán a mávla rukou dovnitř.

"To je v pohodě, já počkám tady..." usmála jsem se, a ona na mě kývla, zala dovnitř, a za chvíli u ve dveřích stála ustaraná a načančaná Annie v červeno-černých atech po kolena. Kdy uviděla vechny moje věci vykulila oči.  "Take oni to váně udělali?" zeptala se a já jen přikývla. "To je mi moc líto..."      
 "Nechá mě tu pár dní?" zeptala jsem se jí zoufale. Podívala se za sebe, vystrčila mě o kousek víc ven na verandu a přivřela za sebou dveře. "Promiň, nemůu, ale ráda bych... Jene rodiče tě takhle vidět nemůou, asi tuí jak by se tvářili kdyby tě viděli, pak by mi zakázali stýkat se s Tylerem a chodit ven do neurčitého času...Ví jak jsou na tohle háklivý... pamatuje jak zjistili e Bryan Millan jel v drogách? Zakázali mi chodit ven na půl roku, a nechali mi udělat i testy..." tím zakončila i svůj proslov. "Dobře" řekla jsem jen, otočila jsem se a vykročila jsem zpátky k vratům a ven na ulici. U jsem nereagovala na její volání, bylo mi to jedno. la jsem tam kde, jak jsem doufala mě uvítají přívětivěji. 

Kdy jsem přila do bistra, kousek od pomyslného "konce" bohatí čtvrti, posadila jsem se k mému oblíbenému stolu, sedávaly jsme tam s tetou. Přila ke mně malá ena u starího věku , usmívala se na mě, ale kdy si mě lépe prohlédla neřekla ani slovo, jen zase odela, a kdy se vrátila nesla s sebou hrnek vonící čokoládou se lehačkou a můj oblíbený borůvkový koláč.
,,Copak se stalo dítě?" zeptala se mě kdy si sedla vedle mě a objala mě kolem ramen.
,,Řekla jsem to rodičům" řekla jsem jí a podeřela jsem si hlavu rukama opřenýma o stůl. U to jistě poznala z toho e jsem měla tolik věcí, ale nechala mě abych jí to pověděla sama. Donutila mě zvednout hlavu a podívat se jí do očí, vřelejí úsměv se mi nikdy od nikoho nedostal.
,,Můe u mě a u Freda zůstat jak dlouho bude chtít..." nabídla mi, a v jejích očích jsem viděla jen něhu, laskavost a pochopení, tak jako vdy.
,,Děkuju Barb, ale nevím jestli to můu přijmout" sklopila jsem pohled. ,,Dítě..." povzdechla si a objala mě. ,,U nás jsi vdy vítána, bylo tomu tak vdy, a vdy to tak i bude, máme tě oba rádi.To není ani nabídka, to je rozkaz, počkej a zavřeme, a půjde s námi domů." Odtáhla se ode mě povzbudivě se na mě usmála, vstala a odela obsluhovat hosty.
Barb je manelkou Freda Hillse, majitele bistra. Jednou mi vyprávěla e se poznali právě tady v bistru, on byl kuchař a ona byla servírka, tenkrát to byl podnik jeho otce. Zamilovali se do sebe, vzali se a otec na něj podnik převedl jako dar.
Kdy jsme odcházeli z bistra, Fred mi vzal alespoň jeden kufr, i kdy s mým nesouhlasem. li jsme potichu ulicemi osvětlenými lampami, a naslouchali zvukům teplého večera. Prostředí okolo nás se pořád měnilo, li jsme okolo polí, pak najednou zase procházeli obytnými zónami. Manelé bydleli daleko od centra, a dost blízko lesa. Měli hezký domek, byl obrostlý břečťanem, a měli velkou zahradu. Vzadu měli verandu s dřevěným posezením a houpačkou.
Barb nám otevřela branku, a uvedla nás do předsíně domku, nechala nás tam a la do pokoje pro hosty připravit mi podle veho postel. Věděla jsem kam mám jít, u jsem tu byla několikrát. Pokoj nahoře v patře dřív patřil jejich synovi, ten se ovem odstěhoval ji dávno a tak je pokoj určený právě hostům. Ale posledních pár let to bylo místo pro mě. Velká postel s květinkovým povlečením stála u okna a naproti ní stála komoda se stolem po boku. Z okna bylo vidìt na malou krásnou zahradu, Fred a Barb si na ní dávají záleet u od doby kdy si domek koupili. Za zahradou se rozprostíral les, nebyl nijak veliký, ale Barb tvrdila, e je kouzelný. Brala mì tam na procházky, ukazovala mi lesní rostlinky, stopy zvíøat a jak se orientovat.

,,U ses zabydlela?" zeptal se Fred, kdy vyel z domu na verandu. Sedìla jsem na houpaèce a dívala vude jinde jen ne na nìj. ,,Nebudu tu dlouho, jen jsem nevìdìla kam jinam jít." sklonila jsem hlavu a oèi sklopila k zemi. Popoel ke mnì, a pøisedl si na houpaèku vedle mì a jeho ruka mì vzala za bradu a nìnì mi hlavu zase zvedla. ,,Buï tu tak dlouho jak jen bude potøebovat. A na cestu do koly si mùe pùjèit auto. My s Barb stejnì radi chodíme pìky, jak ví" vøele se na mì usmál a spustil ruku. ,,Do koly u nepùjdu, øíkala jsem si..." podívala jsem se na nìj, a v jeho oèích jsem vidìla povzbuzení. ,,Jestli bych vám nemohla pomoct v bistru" vysypala jsem ze sebe. ,,No jistì e ano. Já i Barb uvítáme pomoc, a budeme jen rádi e s námi bude trávit víc èasu. Ale povìz, vánì chce nechat koly? Je to velký krok." ,,Chci, stejnì bych musela za chvíli skonèit kvùli tomu miminu, a nic mì tam neèeká, leda tak odsuzující pohledy a eptaná nenávist vùèi mé osobì." díval se na mì s pochopením. ,,Dobrá tedy, nae nová pomocnice. Zítra zùstaò tady, a poøádnì se zabydli, ale pozítøí u pùjde s námi, souhlas?" ,,Souhlas" pohladil mì po vlasech vstal, a s tím, e tam nemám zùstat moc dlouho, mi dal dobrou noc. Nemohla jsem si pomoct, cítila jsem k nim nekonèící vdìènost. Sedìla jsem tam jetì dobrou pùl hodinu, ne jsem se rozhodla jít spát.