Bratr vlk - Letopisy z hlubin věků (Michelle Paverová)

3

Vlčí štěně vůbec nechápalo, co se děje. Zrovna bylo na průzkumu pahorku nad Doupětem, když se s burácením přihnalo Hbité mokro, a najednou maminka, tatínek i bráškové, zkrátka všichni leželi v bahně - a nevšímali si ho.
Už dlouho před Světlem do nich začalo strkat čenichem a kousat je do ocásků - ale ani se nepohnuli. Nevydávali žádný zvuk a nějak cize páchli: jako kořist. Ne jako kořist, co utíká, ale jako ta Bezdechá: taková, co se dá sníst.
Bylo promrzlé, mokré a strašně hladové. Mnohokrát olízlo mámin čenich, aby ji upozornilo, prosím!, že by mu měla co nevidět vyplivnout něco k jídlu, ale když ona se pořád nehýbala. Co zase provedlo špatného?
Vědělo, že je nejzlobivějším štěnětem z vrhu. Ustavičně ho hubovali, ale ono za to nemohlo. Prostě strašně rádo zkoušelo něco nového. Taky mu připadalo nespravedlivé, že když teď sedí vedle Doupěte způsobně jako hodný vlček, nikdo si toho ani nevšimne.
Strčilo packu do kaluže, v níž leželi jeho bratři, a vylovilo něco Hodně mokrého. Chutnalo to odporně.
Oždibovalo trávu, spolklo pár pavouku.
Nevědělo, co dál.
Začínalo ho to děsit. Zaklonilo hlavu a zavylo. Vytí ho trochu povzbudilo, protože mu připomnělo ty zábavné zvuky, co vždycky vyluzovali s brášky.
Uprostřed zavytí se zarazilo. Zvětřilo vlka.
Otočilo se a trochu se zapotácelo hlady. Našpicovalo slechy a začenichalo. Je to tak. Vlk. Slyšelo ho, jak se hlučně prodírá dolů z kopce na opačné straně Hbitého mokra. Cítilo nedospělý pach samce z nějaké cizí smečky.
Ale v tom pachu bylo něco divného. Páchlo to jako vlk, ale taky jako nevlk. Páchlo to jako sob a jelen a bobr, jako čerstvá krev - a pak ještě nějakým úplně novým pachem, který zatím štěně neznalo.
To bylo vážně zvláštní. Pokud - pokud to prostě neznamená, že ten nevlčí vlk je vlastně vlk, který už spořádal spoustu různých kořistí, a teď mu přináší něco k jídlu!
Štěně se roztřáslo nedočkavostí. Zvedlo ocásek do výšky a radostně zaštěkalo.
Ten podivný vlk se na okamžik zarazit. Pak se znovu vrhl vpřed. Štěně ho nevidělo úplně jasně, protože jeho oči nebyly tak citlivé jako slechy a čenich, ale když ten tvor skočil do Hbitého mokra, vlček zjistil, že tohleto je vážně moc divný vlk.
Běžel po zadních. Srst na hlavě měl černou a tak dlouhou, že mu sahala až po ramena. A co na něm bylo úplně nejdivnější - neměl ocas!
Jenže mluvil jako vlk. Vyloudil hluboké, přátelské zavytí a štěknutí, které říkalo:
Neboj se, jsem tvůj přítel.
Štěně to uklidnilo, i když v jeho řeči postrádalo vysoké tóny.
Ale něco bylo přece jen špatně. Pod vší tou vlídností zaznívalo napětí. A přestože se ten cizí vlk usmíval, štěně nedokázalo odhadnout, jak to vlastně myslí.
Jeho radostné ňafání se změnilo v nářek.
Ty mě chceš ulovit? Proč?
Ne, ne,
odpovědělo mu přátelské, ale vlastně nepřátelské štěknutí.
Pak ten podivný vlk přestal štěkat i výt a dál už postupoval zlověstně tiše.
Vlček, příliš slabý, než aby se dal na útěk, couvl.
Podivný vlk po něm skočil, popadl ho za zátylek a zvedl do výšky.
Štěně slabě švihlo ocáskem, aby útok odrazilo.
Podivný vlk zvedl druhou přední tlapu a přitiskl k vlčkovu bříšku obrovský dráp.
Vlček vyjekl. Hrůzou vycenil zoubky a stáhl ocas mezi zadní.
Ale i ten cizí vlk byl vyděšený. Jeho přední tlapy se třásly, lapal po dechu a ukazoval zuby. Štěně z něj vycítilo osamělost, nejistotu a bolest.
Vlk-nevlk se znovu nadechl a odtáhl veliký dráp od jeho břicha. Pak se ztěžka svezl do bláta a přitiskl si vlčka k hrudi.
Hrůza a pochyby byly náhle ty tam. I když ta divná kůže bez srsti byla cítit rozhodně víc jako ne vlk než jako vlk, štěně zaslechlo uklidňující buch-buch, stejný zvuk, jaký slyšelo, když si vyšplhalo na tátu, aby si na něm zdřímlo.
Zavrtělo se, aby se vymanilo ze sevření toho divného vlka, opřelo mu přední tlapky o prsa a postavilo se na zadní. A začalo lízat jeho ukrutně zvláštní čenich.
Divný vlk ho zlostně odstrčil a štěně ztratilo rovnováhu. Nezastrašilo ho to. Narovnalo se do sedu a zůstalo na cizího vlka zírat.
Takový zvláštní, plochý obličej bez srsti! Rty neměl černé jako každý správný vlk, ale divně bledé. Slechy měl taky divně bledé - a vůbec se nehýbaly! Ale oči měl jaksepatří, stříbřitě šedé a plné světla: oči vlka.
Štěně se cítilo nejlíp od chvíle, kdy tak znenadání přišlo Hbité mokro. Našlo nového brášku ze smečky.