Bratr vlk - Letopisy z hlubin věků (Michelle Paverová)

1

Torak sebou trhl a procitl ze spánku, do něhož neměl nikdy upadnout.
Oheň už dohoříval. Chlapec se přikrčil v mihotavém proužku světla a zamžoural do zlověstné temnoty Hvozdu. Neviděl nic. Nikde ani hlásku. Nevrátil se? Není tady ve tmě, nezírá na něj svýma podlitýma očima, které zabíjejí?
Kručelo mu v břiše a klepal se zimou. Uvědomoval si, jak zoufale se potřebuje najíst. Uvědomoval si, že ho bolí ruka a že má oči opuchlé únavou, ale nic z toho doopravdy necítil. Celou noc střežil trosky přístřešku ze smrkových větví a díval se, jak strašlivě jeho tatínek krvácí. Jak se to vůbec mohlo stát?
Utábořili se za namodralého podzimního soumraku teprve včera - včera! Torakovi se povedl vtip a tatínek se rozesmál. A pak zničehonic Hvozd vybuchl. Havrani se rozkrákali. Borovice zlověstně zapraskaly. A z příšeří mezi stromy se vynořila tma ještě černější: běsnící zrůda v podobě obrovského medvěda.
Náhle se na ně vrhla smrt. Rozzuřené drápy. Řev, při kterém se spouštěla krev z uší. Během jediného úderu srdce obluda rozdrtila jejich příbytek na třísky. V dalším roztrhla tatínkovi bok. A pak zase stejně rychle zmizela, rozplynula se v lese tiše jako mlha za úsvitu.
Ale který medvěd stopuje lidi - a pak se ztratí, aniž svůj úlovek dobije? Co je to za medvěda, že si se svou kořistí pohrává?
A kde je teď?
Torak nedokázal dohlédnout za ohniště, ale věděl, že celá mýtina je posetá vyškubanými stromky a podupaným kapradím. Cítil pryskyřici krvácející z kmenů. Slyšel slabé a smutné zurčení říčky, která protékala asi třicet kroků odtud. Medvěd může číhat kdekoli.
Tatínek vedle něj zasténal. Jen s námahou otevřel oči a zadíval se na syna, ale nepoznával ho.
Chlapci se sevřelo srdce.

„To... to jsem já," vykoktal. „Jak je ti?"

Pohublý snědý obličej se sevřel bolestí. Tatínkovy tváře zešedly, takže z nich ostře vystupovalo klanové tetování. Dlouhé černé vlasy mu slepil pot.
Jeho rána byla tak hluboká, že když se Torak chvatně pokusil zastavit krvácení mechem, viděl v záři plamenů probleskovat otcova střeva. Musel zatnout zuby, jak se mu z toho zvedl žaludek. Doufal, že si toho tatínek nevšimne - jenže to nešlo přehlédnout. Táta je přece lovec. Tomu nic neujde.

„Toraku..." vydechl.

Vymrštil ruku před sebe a jeho rozpálené prsty se sevřely kolem chlapcovy dlaně jako ruka dítěte. Ten polkl. To synové se chytají za ruce otců, ne naopak.
Pokusil se uvažovat rozumně. Zkusí se na chvíli stát z chlapce mužem.

„Mám u sebe ještě pár listů řebříčku,"
vyhrkl a zašátral volnou rukou po váčku s medicínou. „Snad to zastaví -"

„Nech si je. Ty taky krvácíš."

„To nebolí," zalhal.

Medvěd s ním praštil o kmen břízy, pohmoždil mu žebra a roztrhl levé předloktí.

„Toraku... uteč! Hned... Než se vrátí!"

Syn na něj vytřeštil zrak. Otevřel ústa, ale nezmohl se na slovo.

„Musíš!" trval na svém otec.

„Ne. Ne. Nemůžu -"

„Toraku... umírám. Do svítání... bude po mně."

Chlapec popadl váček s medicínou. V uších mu hučelo.

„Tati -"