Katův Dluh

Návštěva

Na vězňova žebra přistála prudká, velice bolestivá rána.

"Vstávej, špíno!", uslyšel, svíjejíc se v bolestech.

Stále byl pověšen za zápěstí a nedostávalo se mu dechu. Otevřel oči a uviděl vysokého muže, nenávistně se dívajíc vězni do očí. Nechtěl ho provokovat a tak radši neřekl jediné slovo. Ne, že by toho byl schopen, vzhledem k faktu, že měl jazyk oteklý z předchozího bití.

Zrzavý muž k němu přistoupil a zvedl ruku. Vězeň sebou cukl při očekávání další, bolestivé rány. Ale ta nepřišla. Místo toho muž zasunul klíč do jeho pout a uvolnil mu ruce.

Vězněného už nemělo co držet ve vzpřímené poloze a tak se skácel k zemi. Neměl ani sílu na to ztlumit pád a prudce praštil čelem o vlhkou kamenou podlahu. Svět zčernal

Prudce se probudil. Ležel v posteli a všechny modřiny a zranění způsobené předchozím mučením měl obvázané. Celé tělo tříštila bolest, ale byl to ten druh bolesti, který vám říká, že jste naživu a že existuje naděje.

Pomalu otevíral oči, aby si jeho zrak pomalu uvykl na přímé světlo, procházející oknem. Byl v malé místnosti, ve které byla pouze postel a stolička. Do pokoje pronikalo denní světlo úzkým oknem. Ležel tam sám. Pokusil se zvednout, ale jediné co se mu podařilo, bylo heknout a zlehka pohnout končetinami. Znovu upadl do bezvědomí.

Jemný dotyk na tváři ho probudil a také potěšil, naposledy se takto dotýkala jeho milenka. Žena, která byla v zajetí panovníkovo gardy. Myšlenky na jeho Faye ho přinutil zjistit, čí ruce ho hladí.

Byla to mladá žena. Usmála se na něho krásnými rty, které měly barvu zralých jahod.

Možná jsou i sladké jako jahody, pomyslel si.

Pokusil se promluvit, ale z jeho úst vyšlo jen chrčení, mladá žena si toho všimla a okamžitě mu ke rtům přiložila džbán s vodou a podložila mu hlavu, aby se mu tekutina lépe polykala. Chladná voda ho příjemně osvěžila a zchladila jeho poraněmé hrdlo.

"Děkuji.", zašeptal potichu, slastí zavřel oči, a užíval si chladný pocit v žaludku.

Jako odpověď se žena smutně usmála a sklopila oči.

"Kdo jsi? A kde to jsme?", optal se jí zvědavě.

"Na mém jméně nezáleží. Jsme v předsunuté pevnosti, jihozápadně od Sinisu.", její hlas byl jako samet, ale nesmírně smutný.

"Proč na tvém jméně nezáleží?", čím více mluvil, tím lépe se cítil. Ale slova té ženy mu přišla velice podivná.

"Nemám smysl života. Smrt mého milovaného mi ho vzala. Proto.", od smaragdově zelených očí začly téct slzy připomínající perly.

"Upřímnou soustrast.", snažil se být přívětivý. Dokazovala mu že není jediný, kdo o někoho přišel a byl v těžké situaci.

"Musím už jít.", zvedla se a ve spěchu odešla, téměř, jako by od něčeho utíkala. Poskočilo mu srdce smutkem. Díky ní měl pocit, že není sám.

Zavřel oči a nechal svou mysl odplout do krajin snů.

O několik hodin později ho probudil Happen.

"Byla tu, že?", optal se starostlivě.

"Ta krásná žena? Ano byla.", zamumlal rozespale.

"Tak proto...", Happen se podrbal na holé hlavě.

"Co se stalo?", přemohly ho starosti.

"V noci se oběsila nad svou postelí.", mučitel si ho zamyleně prohlížel, "Co jsi jí řekl?"

"Oběsila se.", vězeň ta slova opakoval, jako by ji tím mohl přivést zpět k životu. Byl zase sám.