Zakázaná Láska

8. Kapitola

Čekal jsme na svém pokoji a modlil se ať to Rei přežije. Nespím ,nejím, jenom čekám až mi něco řeknou.  Asi o tři hodiny přišel doktor a netvářil se zrovna nadšeně, vyskočil jsme ze židle a běžel k němu. " Tak co " vyhrkl jsme a čekal na odpověď. " Je stále na živu, už jsme ho stabilizovali ale stále se může něco stát, a ještě něco, je v komatu, řekl doktor a já si strašně moc ulevil že je naživu. Optal jsem se doktora kde leží a okamžitě se tam rozběhl, vešel jsme do místnosti a hleděl na zuboženého Reie který byl v bezvědomí a bůh ví kdy se probere. Slzy si draly cestu ven, ani jsme se je nesnažil zadržet, stékaly mi po tváři a já přitom přešel k jeho lůžku přisunul jsme si židli a sedl si na ní. Chytil jsme ho za ruku a modlil se ať bude v pořádku, nic jiného jsme si teď v tuhle chvíli nepřál. Musel jsem usnout, probudil mě až doktor, který mi říkal abych šel na svůj pokoj a prospal se. Nedobrovolně jsme odešel a šel do svého pokoje, lehl jsme si a snažil se usnout ale nešlo to. V půlnoci jsme se zvedl a potají šel za Reiem. Potichu jsme vešel do pokoje a sedl si na židli vedle postele. " Co si to zase vyváděl" řekl jsme něžně a chytil ho za ruku, po pár minutách jsme usnul z svědomím že jsme mu nablízku.

          Tma, tma to bylo jediné co jsme viděl, bál jsme se a chtěl vidět Subara. Najednou jsem uslyšel hlas, " Co si to zase vyváděl" řekl něžně a já si najednou nemohl vzpomenout čí je. Jestli se chceš probrat a žít, musíš obětovat to co je ti nejbližší, uslyšel jsem najednou. Po tváři mi začaly stékat slzy, nechci na Subara zapomenout, řekl jsem, máš na vybranou, budeš žít ale nebudeš si na toho prokletého Subara pamatovat, nebo zemři s pocit že si znal toho nejlepšího ďábla. Po tvvářích mi neovladatelně stékaly slzy a já už dál nemohl. Chci žít, řekl jsem, a předemnou se zjevila světelná cesta. Stále jsem brečel, ale vyšel jsme vstříc svému osudu, když si na něj nevzpomenu vytvořím si sním další vzpomínky, řekl jsme si a lehce se usmál. Už jsme bylo skoro tam, když jsem uslyšel, " Možná si na něj vzpomeneš, když nějak odstraníš blok co tam budeš mít". " COŽE " vykřikl jsem ale to už jsme padal do jezera světla.

           Ucítil jsme pohyb, okamžitě jsme byl vzhůru. Posadil jsme se a sledoval jak se Rei probouzí, byl jsme štěstím bez sebe že jsem se už neudržel a se slzami štěstí jsme na něj skočil a pevně ho obejmul, nic se nedělo a tak jsme po pustil a zeptal co se děje, " Ehmm, nic jenom, kdo jsi?" zeptal se a já se zarazil, po tváři mi začaly na novo stékat slzy, ale nebyly to slzy štěstí ale smutku a velkého utrpení. Už jsme to nevydržel a vyběhl ven z pokoje. Běžel jsme přímo do svého pokoje, tam jsem skočil na postel a s hlasitým výkřikem jsem zabořil hlavu do polštáře. Brečel jsme se a nedalo se to ovládnout, začal jsme se neovladatelně třást, už jsme neměl nejmenší důvod zadržovat slzy. Rei na mě zapomněl, jak se to mohlo stát, křičel jsme do polštáře ale myslím že i na chodbu do bylo slyšet. Byl jsem úplně na dně, " Co teď" říkal jsem si pořád dokola, pak mi cvaklo a já si řekl že se musím vzchopit, když na mě zapomněl, a všechno co se dělo, vytvořím si sním nové a lepší vzpomínky. Setřel jsme zbývající slzy a vydal se zpět za Reiem. Došel jsme k jeho dveřím, zhluboka jsme se nadechl a vstoupil.

........................................................................................................................................................

Tak tady je další :) :) :) :)

Doufám že se bude líbit, a nebojte Rei a Subaru to nějak vyřeší :):):)