Ztroskotanci || BTS [Jen příhodně]

1.den {pád}

28. dubna

"Pozor. Selhání hlavního motoru. Funkce záložních motorů : negativní. Připravte se na evakuaci. Opakuji. Připravte se na evakuaci." ozval se mechanický ženský hlas z rozhlasu nad našimi hlavami. Vzhlédl jsem k hlášení a viděl tváře ostatních členů, jež byly natočené stejným směrem. Trvalo několik sekund, než mi slova pronikla do mozku a než jsem pochopil jejich plný význam, ale to už letadlem zmítaly prudké otřesy a chvění.

"Namjoone! Co se děje?!" zaječel jsem snažíc se zjistit situaci a křečovitě jsem se držel madla sedadla, abych setrvačností letadla nevyletěl dopředu. Ale místo odpovědi se mi dostalo jen hrubé upozornění 'ať zavřu klapačku a pevně se držím'. Potom Namjoon zmizel někam za pilotem a moje otázka tak zůstala nezodpovězená viset ve vzduchu. Zmateně jsem se rozhlédl po ostatních a viděl, že mají ve tvářích stejný nechápavý a vyděšený výraz.

"Ať se děje co se děje, měli bychom se vážně připravit. Tak honem, vesty jsou támhle!" zavelel Jin a bez váhání se snažil přes třesoucí se palubu letadla dostat k záchranným vestám.
Popadl šest vest do rukou pro nás a jednu pro sebe si ledabyle přehodil přes ramena. Jeden po druhém jsme opatrně vyvrávorali ze svých sedadel a kymácejíc se snažili dostat k Jinovi. Tahle situace ve mě začala vyvolávat paniku i přesto, že jsem se snažil udržet si co nejvíc chladnou hlavu. A ani trochu mi nepomáhal poplach, jehož houkaní mě bolestivě bodalo do uší, ani výkřiky ostatních. Viděl jsem, jak Hoseok předemnou ztratil pod otřesy rovnováhu a zakopl. Honem jsem se k němu sehnul a pomohl mu zpátky na nohy, ale to už jsem měl co dělat udržet rovnováhu i já. Siréna poplachu se zdála hlasitější a hlasitější. Ostře mi bodala do uší a rušila můj už tak zatemněný smysl pro orientaci. Zakymácel jsem se a prudce narazil do sedadla napravo. Hlavou mi projela ostrá bolest, když jsem se udeřil o madlo, a zatmělo se mi před očima. Všechno se semlelo strašně rychle. Změť zvuků a hlasů se mi slévaly v jeden hukot a jen jediný výkřik vystoupil dopředu.

"Yoongi!!!"

»»»»»«««««

Na obličej mi dopadaly chladivé kapičky vody a stékaly mi ze špičky nosu na popraskané rty. Jakmile se jich dotkly, uvědomil jsem si, jak moc mám sucho v krku. Pootevřel jsem ústa a jazykem jsem ony kapičky stáhl dychtivě do pusy. Když spočinuly na vyschlém povrchu mého jazyka, ucítil jsem, že mají slanou chuť. Otevřel jsem prudce oči a snažil se přivyknout ostrému světlu. Ležel jsem a hleděl přímo do jasně zářícího slunce. Pod zády jsem cítil mokrý písek a nohy mi omývaly šumící vlny. Byl jsem na pláži. Na pevnině...

Prudce jsem se posadil, což byla největší hloupost, co mě mohla napadnout. Do hlavy se mi rázem zabodlo tisíce jehliček tak ostře, že jsem z té náhlé bolesti spustil dávící reflex. Po několika nekonečných vteřinách příšerné bolesti jsem se konečně mohl pomalu rozhlédnout kolem sebe. Moře, moře, skály, prales, písek, moře a opět moře. Nic co by napravilo mou zdeptanou psychiku.
Rozum mi začal zase naplno fungovat a mojí mysl najednou zaplňovaly nehezké, ale důležité otázky.
Kde jsou ostatní? Je možné, že to také přežili? Kde to jsem? Co se stalo? A proč jsem si kurva nevšiml, že mi ze stehna trčí kus klacku?!
Okamžitě jsem zpanikařil, jakmile jsem si to uvědomil. Mozek se mi již vzpamatoval natolik, aby konečně zaznamenal pulzující bolest z rány a do očí mi vhrkly slzy. Z úst se mi vydral bolestný výkřik a rozléhal se po celém okolí v opakujících se ozvěnách.

"Yoongi!!!" ozvalo se zděšené zvolání někde z dálky. Stuhl jsem a zpozorněl, bolest mi ale nedovolila se pořádně zaposlouchat, odkud a kdo to volal. Zatínal jsem křečovitě pěsti a snažil se zaměřit na zvuky, ale šumění moře a vřeštění ptáků bylo jediné, co jsem slyšel. Rozhodl jsem se na sebe znovu upozornit. Podíval jsem se na nohu, ze které se řinulo víc a víc krve, zatnul dlaně a dal do výkřiku všechnu bolest a zoufalost, co jsem cítil. Odpovědí mi byla okamžitá změť vzdálených křičících hlasů.

"Yoongi!"
"Kde je?!"
"Ozvi se!"
"VIDÍM HO!!!"

Rozhlížel jsem se horlivě kolem sebe a zoufale hledal, kde je uvidím. Nakonec jsem vážně zahlédl čtyři malé postavy, utíkající jako mravence směrem ke mě. Srdce mi poskočilo radostí, že tu nejsem sám a že mi někdo jde na pomoc, v zápětí mi ale kleslo zpátky na místo a nadšení vystřídalo zděšení. Jen čtyři. Dva chybí. Po chvíli jsem rozeznal postavy Namjoona, Jina, Hoseoka a Taehyunga. Jimin a Jungkool chyběli. A to nemluvím o pilotovi a ostatním personálu.
Když došli ke mě, nezmohl jsem se na nic víc než jen na vyděšený pohled.

"Proboha co se ti stalo?!" zarazil se Hoseok když mě chtěl obejmout a všiml si mého výrazu a spousty krve okolo.

"Pomozte mi ho dostat dál!" vyhrkl pohotově Jin, spolu s Namjoonem mě chytli za paže a odtáhli z dosahu slané vody, která mi cákala do rány a pekelně štípala. Pak se Namjoon rychle silně a bolestivě zapřel jednou rukou o moje zraněné stehno a druhou pomalu uchopil klacek, který z něj trčel.

"Promiň, ale musí to ven." zamumlal potichu aniž by mi dal čas na odporování a prudce škubl rukou. Nohou mi projela neskutečná bolest, kterou jsem ještě nikdy nezažil. Cítil jsem, jak klacek trhaně vyklouzává z masa a nechává po sobě akorát hlubokou díru. Prsty jsem křečovitě drtil písek pode mnou, víčka tisknul pevně k sobě a z úst se mi dral uširvoucí křik. Agónie bolesti byla nesnesitelná. Po chvíli ale pominula, jelikož jsem kvůli ní ztratil vědomí.

Na nápad mě navedla jedna nejdokonalejší osůbka a tímhle jí patří velký dík :3 story bude psána nejspíš z pohledů všech kluků, tak doufám že se bude líbit ^^
Čus džus ^●^
Ps.: přpravte se na drama, tohle nebude žádná zamilovaná story, ale pěkný maso xDDD