Virus (POZASTAVENO)

II.

Stála jsem venku na terase mé vily. Vál jemný vítr, který mi čechral mé ryšavě červené kadeře. Otevřela jsem oči, do kterých se mi zabodly první paprsky vycházejícího slunce. Žhavá, do tmavě oranžové zbarvená koule se velmi pomalým tempem přesouvala po obloze. Tempo bylo tak pomalé, že hlemýžď oproti němu sprintoval. Otočila jsem se k odchodu, když tu za mnou něco s tlumeným žuchnutím přistálo na zábradlí. Zaplavily mě tuny pochyb. Co když už mě našli?Otočila jsem se a určitě byla slyšet obrovská rána, jak mi ten asteroid spadl ze srdce. Byla to Fey. Můj domácí mazlíček.
Poštolka si protáhla svá nádherně zbarvená křídla a upřela na mě své obrovské jantarové oči. Našla jsem jí jednou, když jsem se vracela z města kulhala před vchodem do vily. Přešla jsem k ní a napřáhla ruku. Fey se na ni spokojeně přemístila a já pokračovala ve své cestě ke dveřím od verandy. Otevřela jsem je a okamžitě mě obklopilo to známé teplo domova. Jenže, jak dlouho to ještě mohl být můj domov? Kolik času mi ještě zbývalo než si lidi všimnou? Všimnou, že jsem jiná? To sama nevím. Zahnala jsem chmurné myšlenky a šla do pokoje. Fey vzlétla z mojí ruky, párkrát obkroužila pokoj a usadila se na její ,,sedátko" v podobě kolíku z tmavého dřeva, který byl nabitý do zdi hned vedle stolu. Posadila jsem se ke stolu na křeslo z krémové kůže a odemkla jeden ze šuplíků. Vytáhla jsem z něj obálku a skleněnou ampuli, ve které byla čirá tekutina s malinkatým nádechem modré.
Otevřela jsem obálku a vytáhla z ní starý, užmoulaný dopis. Ten dopis je jediná věc, která mi zbyla po mých milovaných rodičích. Četla jsem ho tolikrát, že si některé pasáže pamatuji zcela nazpamět.

Drahá El,
pokud si čteš tento dopis, znamená to nejspíš, že náš experiment se nepovedl.
Doufáme, že nám aspoň někdy odpustíš. Chtěli jsme s tebou prožít nádherné rodinné chvíle. Dívat se, jak vyrůstáš a jak se z malé holčičky stává dospělá a krásná žena. Jenže osud to asi nechtěl a tak nám dal za úkol, odhalit ta hrůzná tajemství, co skrývá les před Tvým domovem. V tomto lese jsme jako Tví rodiče našli smrt. Důvod naší smrti držíš ve Tvé ruce.

S láskou a prosbou o odpuštění,
Tví milovaní rodiče,
Rebeca a Clight

PS.: NIKDY a NIKOMU nedávej tuto ampuli a NIKDY ji neotvírej.

Po tvářích se mi nevědomky koulely slzy. Rychle jsem je setřela kapesníkem. Je to sice velmi krátký dopis, ale i přesto si ho velmi vážím.
Zabalila jsem dopis zpátky do obálky a společně s ampulí ho schovala do šuplíku. Zamkla jsem ho a klíček bezpečně uschovala do malinké nenápadné zásuvky v noze postele.
Jen tak ze zvyku jsem mrkla na hodiny na stěně. Je 8:02. Čas na snídani! Konečně nějáká pozitivní zpráva v tomto dni. Rychlostí blesku jsem seskákala schody dolů do kuchyně a začala si chystat snídani.
Po kuchyní se linula vůně čerstvě upečeného crossaintu (Ano, já, Ellie Whenlost, jsem se odhodlala a před pár dny upekla! :D) s jahodovým džemem a sklenicí džusu. Sedla jsem si k jídelnímu stolu a pustila se do jídla. Bylo to výborné, ale všechno hezké jednou končí a než jsem se nadála, můj talíř zel prázdnotou. Nalila jsem do sebe ještě džus a pak se zvedla a šla umýt nádobí.
Jak.e jsem skončila s mytím nádobí, vydala jsem se opět na horu do pokoje, ale jen na krátkou chvíli. Jen jsem se převlékla do sportovního oblečení a šla vykonávat snad mou nejoblíbenější činnost.
Ranní běhání.

* * *

Běžela jsem už asi půl hoďky a pořád jsem ještě nebyla zadýchaná. Já vám říkala, že jsem jiná. Nikdo na světě není stejný jako já. Jsem jediná a teď už i poslední svého druhu. Mé skutečné jméno není Ellie Whenlost.
Jmenuji se Lilith a jsem Lexer.
Lexer je démon.
Nikdy nestárneme.
Naše kůže je nezničitelná.
Povinně nepotřebujeme jíst ani pít.
Neskolí nás únava ani vyčerpání.
Prostě, když se to tak vezme, jsme nesmrtelní. Ale jednu slabinu přece jen máme.
Jsou to růže.
Sice jsou na pohled krásné a romantické. Pro nás jsou to však smrtelně jedovaté zbraně. A to konkrétně jejich okvětní lístky. Stačí, abych se o něj jen jemňoulince otřela nebo by mi na kůži kanula jen jediná kapka jeho extraktu a do 4 hodin mě nejspíš najdete ležet na zemi. No, spíš moje tělo. Moje duše přežije a najde si nové tělo, ve kterém bude dál přežívat.
Takže, už víte, kdo jsem doopravdy.
Doběhla jsem ke hranici mezi plání a lesu. Přede mnou se tyčily tmavé kmeny stromů, které vypadaly o hodně zlověstně. I když svítilo slunce, v lese byla skoro tma.
Do toho lesa už mě to táhlo delší dobu, ale ještě nikdy jsem se neodhodlala odkrýt, co skrývají jeho temné hlubiny. Jenže teď? Teď bylo toto nutkání hodně silné. Jako kdyby mi někdo uvázal provaz kolem pasu a přitahoval mě hlouběji do lesa.
Z mých myšlenek mě vytrhlo zakřupání jehličí pod nohama. Pod mýma nohama. Podívala jsem se na své nohy. Stála jsem na zemi měkce vystlané jehličím a hnijícím listím.
Ani jsem si to neuvědomila a ty myšlenky byly tak silné, že mě nakonec samy přetáhly na druhou strany. Pokračovala jsem v běhu, tentokrát opatrněji. Běžela jsem a běžela, až mi chvílemi přišlo, že tajemný les kolem mě se vůbec nemění, ale najednou jsem něco spatřila. Rozeběhla jsem se rychleji, ale když jsem rozpoznala, co to je, prudce jsem zastavila necelý metr před překážkou.
Byla to zeď.
Ale nebyla to obyčejná zeď.
Byla to zeď z trnitých keřů.
Porostlých krvavě rudými květy růží.