Odlišní

5.

"Věděl jsem že tohle přijde, ale kolikrát jsem ti sakra kladl na srdce aby jsi dávala pozor?" Říká spíš zoufale než naštvaně.

Když se ke mě otočí druhou stranou vidím roztrženou kůži nad obočím a monokl přes oko.

"Tati" vydechnu vyděšeně.

"Kdo ti to udělal?" Přiběhnu k němu a opatrně mu sáhnu na ránu. I když vidím skřivení pusy jako důkaz bolesti ani se necukne, je silný. Vždycky byl.

"Maddie" chytí mi ruku z jeho obličeje a drží ji v dlaních.

"Tenhle tón znám tati, co se děje?" Dívám se mu do očí, vidím že něco není v pořádku.

"Snažili se ze mě dostat informace. Vedení tě chce" poslední slova bolestivě zašeptá.

"Mám strach" padnu mu na hruď.

"Já vím" pohladí mě po vlasech.

"Měla bys něco vědět" odtrhne mě od sebe a zadívá se mi do očí.

"Tvá matka vedla skupinu lidí kteří ovládají všechny živly, mají celou podzemní komunitu, žijou. Byla neskutečně silná a učila je jak živly využít a spojit. I když to v životě neřekla nahlas budovala armádu" až díky slině na bradě si všimnu že mám otevřenou pusu.

"Jsi ji tak podobná" zavře mi něžně pusu.

"Sbal si rychle a jen to důležitý, za 3 minuty za domem" pohladí mě a vyrazí směrem do ložnice.

Když už si nesu batoh a tašku uslyším ránu za domem. Chytím tašku v ruce pevněji a utíkám za zvukem.

"Maddie nasedni do auta!" Křikne táta přetahující se o pistol s naším sousedem.

"Pane Ridcherdsone" zavolám se slzami v očích.

"Maddie, dělej!" Křikne zas táta.

Muž který mě znal od mala a vždycky mi přes plot podával maso na grilování a hrál semnou fotbal se na mě otočí. Mám naději v to, že pustí zbraň a nechá nás odejít.

"Maddison bude to pro tebe lepší! A nebudeš ohrožovat ostatní!" Uvolni si jednu ruku a natáhne ji ke mně..ucítím kořen okolo mé nohy.

Moje naděje je fuč. Moc možností nemám, jelikož tu nikde nehoří oheň musím si nohu vyprostit ručně.

"Zabiju ji a nechám tě se na to koukat a pak zabiju tebe! Jediný co tě bude držet v pozitivní pozici je to, že já ji alespoň nebudu mučit jak by to udelal kazdej jinej člověk" zadívá se muž ležící na tátovi na mě.

"A víš proč to udělám takhle?" Stočí pohled zpět k tátovi. "Protože jsi stvořil zrůdu a neodevzdal ji" dořekne to, tátu k zemi připoutá kořenama a jde za mnou.

"Pamatujete jak jsme jednou hráli fotbal a míč se zakutálel do toho křoví? Rikal jste že je tam příšera a já tam nechtěla jít" dívám se na něj a slzy mi nepřestanou téct.

Nic neřekne, jen jde pořád ke mně. Mezitím jsem dostala nohu z kořenu a utíkám od něj směrem do domu.

Když jsem vevnitř zabočím do kuchyně kde se schoulim za lednici a čekám.

Po nějaké době mi to čekání přijde divné, tak se chci rozhlédnout kde je, ale dřív než vykouknu slyším: "Maddison, Jerry může žít, stačí sem jít. Nezabiju ho ani teď ani potom, jen sem pojď, jestli neprijdeš podepsala jsi mu rozsudek smrti a budeš s touhle myšlenkou usínat každej večer"

"Maddie ať tě ani nenapadne s..." Nedořekne, podle tupé rány dostal pěstí, rozbuší se mi při té představě srdce.

Musím přemýšlet rychle a pohotově. Sáhnu do spodní skříňky pro svíčku, kterou zapálím. Pod oknem se proplazím ke dveřím a tak aby nebyla vidět svíčka ji dám vedle nich.

Pak se proplazím zpět do kuchyně a stoupnu si. "Už jdu, hlavně klid" zakřičím tak aby se mi netřásl hlas.

Rozejdu se směrem ke dveřím, klepající ruce schovám za záda a nutím nohy aby byly v klidu.