Hrací skříňka

Baletka

Baletka, pomalu se otáčí do jednoduché melodie. Je malá, hubená, hnědé vlasy svázané do drdolu, na sobě růžové šatičky. Dívá se smutně dolů, hlavu mírně skloněnou a natočenou do strany. Ruce majestátně zdvižené nad hlavu. Stojí na špičce, druhá noha je opřená o koleno. Je připevněná k malé, dřevěné hrací skříňce, ze které se melodie ozývá. Na straně se otáčí malý, mosazný klíček.
Rukou klíček zastavím, melodie přestává hrát, baletka ustane ve svém pohybu, otočená obličejem ke mně. Sedím na posteli, oblečená do hedvábné noční košile. Je moje nejoblíbenější, dostala jsem jí od babičky k desátým narozeninám.

Skříňka stojí na bílém nočním stolku vedle postele. Jsem ve svém pokoji. Cítím, že na mě padá únava, lehám si do postele a zhasínám lampičku, usínám. Budí mne melodie linoucí se ze skříňky. Chci natáhnout ruku a zastavit ji, ale nemůžu. Pokouším se zvednou, ale nejde to, tělo mě neposlouchá.
Můžu jenom ležet, obličejem otočená ke dveřím. Najednou slyším ťukání, vycházející z vedlejší místnosti. Postupně se přesouvá z místnosti na chodbu, z chodby na dveře. Ťukání zničehonic ustává, ticho přerušuje pouze melodie. Klika se pomalu sklápí dolů a dveře se otvírají.

V nich stojí vysoká černá postava, v ruce drží nůž. Jde ke mně, její chůze nevydává žádný hluk, jediný zvuk v místnosti vydává skříňka. Urputně zápasím se strnulostí, chci křičet, utéct, schovat se před ní, ale nemohu. Postava došla až ke mně, poznávám, že je to muž.
Dívá se na mne, já na něj. Zvedá pravou ruku k nápřahu, v měsíčním světle se ledově zaleskla čepel nože a on udeřil. Budím se s tlumeným výkřikem, oknem mi do pokoje proudí světlo z pouliční lampy. Zapomněla jsem zatáhnout závěsy.

Na stolku stojí skříňka, pouštím ji, abych se uklidnila. Baletka se dává do pohybu. Noční můra, která mě již týden pronásleduje, nepřestává. Po několika minutách znovu usínám, přičemž nechávám melodie dohrát. I ona po několika minutách ustane a vše se pohrouží do ticha.
Další den nechci jít spát, ležím na posteli, zírám do stropu a nutím své unavené oči zůstat otevřené. Je krátce po půlnoci a já mám strach. Strach, že se noční můra znovu objeví. Otáčím se na bok, na baletku na okamžik dopadá světlo projíždějící ho auta. Zdá se mi dnes smutnější.

Z vedlejší místnosti se ozývá ťukání. Strnu zděšením. Přesouvá se z místnosti na chodbu, z chodby na dveře. Mám strašný strach, do očí se mi derou slzy a stékají mi po tvářích. Klika se pomalu sklápí dolů a dveře se otvírají. Dnes je to však jinak, mohu se hýbat.
Skříňka vedle mne začíná hrát, baletka se otáčí do jednoduché melodie. Chci křičet, ale nemůžu, hlas mě zradil. Ve dveřích stojí černý muž, který se mi už týden objevuje ve snech. Konečně se mi vrátil hlas, začínám křičet. Muž se ke mně s obdivu hodnou rychlostí přesouvá, nůž má připravený v ruce.

S vřískotem vylézám, spíš vypadávám z postele, beru z nočního stolku lampičku a házím ji po muži. Odvrací se a já využívám příležitosti a probíhám těsně kolem něho. Pokouší se mě ještě zasáhnout, ale já se shýbám a čepel mi pouze zlověstně zasviští na hlavou. Vybíhám na chodbu, kde vrážím do své mamky.
Z očí mi tečou slzy a já se vzlykotem líčím, co se stalo. Mamka si povzdechla, vzala mě za ruku a vedla zpátky do pokoje. ‚‚Ne ! Já tam nejdu ! Je tam určitě ještě pořád on !'' vřískám. Pustila mou ruku a došla ke dveřím.

Rozsvítila světlo, nakoukla dovnitř a řekla : ‚‚Vidíš ? Nikdo tu není.'' Šla jsem k ní a opravdu, v pokoji nikdo nebyl, lampička stála na stolku, nikde ani stopa po muži v černém. Jen moje postel byla rozházená.
‚‚Nemusíš se bát, byl to jen sen, ano ?'' říká konejšivým hlasem. Přikyvuji, i když tomu nevěřím. Ve svých snech jsem se nemohla hýbat. Jdu si zase lehnout, mamka mezitím došla pro prášek, který mi před několika týdny předepsal doktor. Mám ho ráda, je milý a příjemný, jediné co mi na něm vadí je, že se mně ptá na nesmyslné otázky.

Například : ‚‚Míváš často noční můry ?'' ‚‚Nevidíš kolem sebe různé děti ?'' a podobně. Prášek jsem spolkla, mamka mi dala pusu na čelo, popřála mi dobrou noc, zhasla a odešla. Tělem se mi šířilo příjemné teplo a oči se mi začaly zavírat. Podívala jsem se na baletku, ve tváři měla sklíčený výraz.
Další noc byl muž zpátky. Byl ale jiný, neměl na sobě černé oblečení a ve tváři zlověstný výraz. Tentokrát byl veselý, usměvavý a oblečen do světlých barev. Tohle je jako sen Jen ve snu by mohl projít takovou proměnou. Pomyslela jsem si. Dlouho jsme si spolu povídali, často vtipkoval a smál se halasným smíchem. Pak ukázal na mou postel a tázavě se na mne zahleděl. Pokynula jsem hlavou a udělala mu místo, aby si mohl sednout. Sedl si a pevně mě objal, já mu objetí opětovala.

Najednou vytáhla z rukávu nůž a zabodl mi ho až po rukojeť do zad. Myslela jsem, že to byl sen. Tentokrát jsem si sen spletla se skutečností.

Baletce po tváři skanuly dvě krvavé slzy.