Hrací skříňka

Tajemství

12.března 2011 23:57

Je tu znova. Škrábe na přední dveře a snaží se dostat dovnitř, ale to já nedovolím. Nedovolím, aby mě dostal. Zvedám se z křesla a zamířím rovnou do svého pokoje. Tam se zamknu, sednu si na postel a počkám, až odejde. 

Škrábání ustává, slyším jeho vzdalující se kroky a zklamané vrčení. Člověk by si myslel, že je po všem, ale já už dávno prohlédl tuto lest, vrátí se ve chvíli, kdy to bude nejméně očekávat.   Vím, že se vrátí, pokaždé se vrátí a bude se snažit dostat dovnitř, ale já se zavřu u sebe v pokoji a on se ke mně nedostane. 

Je to jako hra na kočku a myš, prohraje ten, který dřív poleví v pozornosti. I jeho se dá zbavit, ale je to těžké. Vyžaduje od mě různé věci, ale zapřisáhl jsem se, že s tím přestanu. Musím s tím přestat, jinak nikdy neodejde.

Nevěděl jsem, že to bude tak těžké, pořád na to všechno musím myslet, ruce se mi třesou, chci křičet, abych se zbavil nutkání to udělat znovu. Musím ten tlak vydržet, nebo mě dostane a už nebude úniku. 

13.března 2011 0:59

Sedím u sebe už přinejmenším hodinu a on se zatím nevrátil. Musím vydržet až do rána. Nesmím jít spát, vrátil by se. Je tu ticho... takové ticho..

13.března 2:03

Usnul jsem! Tohle byl málem můj poslední spánek. Dobýval se dovnitř, dveře už skoro povolily. Vyskočil jsem a přirazil ke dveřím naproti stojící skříňku. Je silnější a vytrvalejší než jsem si myslel.

Chvíli jsem s ním bojoval, na okamžik jsem zahlédl černé tělo bez jediného chlupu, či vlasu, načež se dveře s bouchnutím zavřeli. Jeho zuřivé vrčení se změnilo v rozlícený řev, při kterém mi vstávaly vlasy hrůzou. Věděl, že mu jeho kořist opět unikla.

14.března 16:48

Viděl jsem ho proběhnout před dveřmi kanceláře. Nedá mi pokoj ani tady, mezi lidmi! 

16.března 23:49

Je tu znova, škrábe na přední dveře. Odcházím do pokoje a zamykám se. Musím vydržet až do rána.

17.března 20:21

Zatím se neukázal, to není jeho zvykem.

19.března 21:07

Už to jsou tři dny, co se neukázal, co se stalo?

22.března 19:01

Dohání mě k šílenství! Myslel jsem, že budu mít klid, když se ho zbavím, ale je to ještě horší! Žiju v neustálém strachu, kdy se znovu objeví.

23.března 15:20

Týden, týden! Už to nevydržím! Nevěřil bych, že to někdy řeknu, ale chci, aby se ukázal! Ještě nikdy mě nenechal tak dlouho čekat!

1.května 0:55

Vrátil se! Nebyl jsem připravený! Teď sedím v pokoji a píšu tenhle zápis. Drápe na dveře, už je skoro uvnitř, jeho vítězné mručení a vrčení se rozléhá po celém domě. Dostane mě, ale neprodám svojí kůži lacino!

Tento deník jsem našel po koupi starého domu v blízkosti jezera. Ležel v rohu pokoje, za dutou stěnou. Předchozí majitel spáchal sebevraždu. Teď, když mám deník, vyvolává to spoustu otázek. Jsem od přírody zvědavý, tedy jsem se rozhodl zapátrat hlouběji do minulosti a zjistit, co se s ním stalo. Manželka tím není nijak nadšená.

Začal jsem v knihovně, ale nic kromě novinových ústřižků jsem nenašel. Zajímají mě ty ''věci'' o kterých se zmiňuje. Nevím, co tím myslel, ale přijdu na to! Manželka je na mě naštvaná, přišel jsem pozdě. Štve mě, pořád mi něco vyčítá,  každý můj krok je pro ni špatný. 

Dnes už to přehnala! Musím něco udělat.. něco, cokoliv! Jsem tu neznámí, nemáme tu žádné přátele a ani naši přátele z minulého města, se s námi nestýkají. Stačí jí jenom vzít do sklepa.

První náznak jeho přítomnosti byl úplně nevinný, občasné zaškrábání na okno, nebo zavrzání podlahy. Ale to bylo to nejmenší, postupně se to stupňovalo, šeptání, vytí a zvuk kroků se objevily asi před týdnem. Mám strach, hrozný strach. 

Počkat... škrábání! Musím do pokoje! Vyskakuji z křesla jak smyslů zbavený a běžím do pokoje. Stíhám to jen tak tak, jakmile jsem přibouchl dveře, začal se do nich opírat a snažil se je vyrazit. Přirazil jsem k nim skříňku a sedám si na postel.

Jsem tu už přinejmenším hodinu, drápání a bušení na dveře už dávno přestalo, ale mám strach jít ven, nebo jít spát. Koukám se na hodiny, jsou čtyři ráno. Jsem unavený, ale nesmím jít spát, svědomí by mě dostalo. Je tu ticho.

Zvuk rozbíjejícího se skla, bylo to poslední, co jsem slyšel. Otočil jsem se, abych pohlédl do chřtánu toho tvora. Srazil mě na zem a doslova mě celý pohltil. Ta bolest... ta bolest! Křičím! Mlátím kolem sebe rukama, nemůžu je ovládat! Postupuje mi celým tělem, cítím ho v hrudi, trhá mě zevnitř, drtí mi kosti, rve svaly. Jeho vítězný řev mi naplňuje hlavu. 

Je uvnitř, ztrácím kontrolu nad tělem, pohybuji se proti své vůli. Chci křičet, ale nemůžu! Nejde to! Vstávám ze země a stojím, navenek klidný, vyrovnaný, uvnitř mě však spaluje oheň, nemůžu před tou bolestí nikam utéct a schovat se.

Slyším hlas, její hlas! Zní přesně jako moje mrtvá manželka! Směje se mi, směje se tomu, že se topím v bolesti. Směje se mi přesně tak, jak jsem se smál já, nad její mrtvolou. Mučí mě, a pořád přidává, svíjím se v agóniích. Provaz! Ve skříni je provaz! Můžu to ukončit, hned teď a už nikdy nemusím cítit bolest.

,,Výborně Richarde, výborně! Jen tak dál!'' říká mi. Jsem plně rozhodnut, vyhlídka na ukončení bolesti, je neodolatelná, beru provaz a jdu na půdu, tak jsou trámy, na kterých budu moct dokonat své dílo. Vycházím na půdu, už klidný a vyrovnaný, bolest ustoupila, jen abych mohl tuto věc dokončit.

Na zemi leží starý kufr, použiji ho jako stoličku. Přehazuji lano přes trám, vážu smyčku a stavím kufr. Je vratký, bude to rychlé. Stoupám si na něj, dávám si smyčku okolo krku a zavírám oči. Poslední myšlenka je, že bolest skončí a už nikdy víc nebude. Usmívám se a zvrhávám kufr. 

Hlavou mi zní její smích.