A žili šťastně, až do SMRTI

ÚVOD

Proč musí zrovna naše třída hrát nějaký pitomý představení?! Podrážděně jsem se nasoukala do roztrhaných džínů, černé blůzy a přes sebe hodila teplý kabát. Copak to nemůžou hrát třeba páťáci? Aby hráli pohádku o Sněhurce sedmáci, je přece pěkně trapný! Do batohu jsem složila kostým a mrkla na hodiny. Sakra, mám zpoždění! Ještě jsem stihla říct mámě "čau", než jsem vyběhla na chodbu a práskla dveřmi. Rozeběhla jsem se ze schodů a tímto tempem pokračovala až do místního kulturního domu. Byl to starý, šedé natřený dům, ve kterém se už celé roky pořádaly všechny akce, plesy a večírky. Když jsem ho konečně spatřila, okna byla rozsvěcená a dveře otevřené dokořán. I přes silnou sněhovou vichřici, která v lednu není ničím zvláštním, jsem slyšela jak se z domu ozývá jásot, smích a vrzání židlí. Jakmile jsem vešla do sálu, udiveně jsem otevřela ústa. Byl nádherně vyzdobený, aby co nejpřesněji připomínal Sněhurčin palác. Vlaječky připevněné na sloupech nesly symbol jablka a na dlouhém stole se skvěly mísy, talíře i tácy plné obložených chlebíčků, bábovek a sušenek. Samozřejmě nechyběly ani lahve plné limonády. U tácu s bábovkou jsem narazila na Sofii, moji nejlepší kamarádku. Když si mě všimla, oči se jí rozzářily. Utřela si ruce plné drobečků do ubrousku a vesele mě objala. "Čau Niki! Tentokrát se fakt snažili, viď?" řekla a potěšeně se kolem sebe rozhlédla. Uznale jsem pokývala hlavou a usmála se. Ale Sofii neušlo, že jsem naštvaná. "Štve tě Kamila?" zeptala se ustaraně. Mlčela jsem a Sofii došlo, že se trefila do černého. Najednou mě přemohl vztek a já se už ani nepokusila ho zadržet. "Já vím, že je to jen hloupé představení o trpaslících! Ale jak to, že ta fúrie Kamila vždycky uloví hlavní roli?!" "Hele, máš pravdu, ale nedělej si s tím hlavu. Znáš přece Kamilu!" Sofie naklonila hlavu, vyšpulila rty a zamrkala doširoka otevřenýma očima. Kamilu napodobila tak přesvědčivě, až jsem se rozesmála. Rozhodla jsem se, že hodím starosti za hlavu a dnes večer se pobavím. Zahákly jsme se do sebe a vyrazili do šatny. Hned ve dveřích nás zarazila Kamila. Oči měla načervenalé, jako by brečela, ale tím jsem se nehodlala zabývat. "Opovažte se zapomenout text, holky. Chci si tohle představení užít!" prohlásila zastřeným hlasem a povýšeně odkráčela z šatny. Pohlédla jsem udiveně na Sofii a ona pokrčila rameny. Kamila se chovala nějak divně. Sice povýšeně, což bylo u ní obvyklé, ale i přesto divně. Avšak jsem si vzpomněla, že tenhle večer se nebudu zabývat blbostma a tak jsme se se Sofií v tichosti převlékly do kostýmů. Žádnou trému jsem nepociťovala, jelikož hraju já i Sofie jenom obyčejné stromy. Je taková role vůbec k něčemu? Pomyslela jsem si rozmrzele, když jsme nastupovali na jeviště. Představení začalo. Vše šlo jako po másle. Zatím nikdo nezapomněl text a k mé smůle, musela jsem uznat, že Kamila hrála Sněhurku až nadprůměrně dobře. Určitě z ní bude dobrá herečka. Ale u konce představení jsem se začala nudit. Zbystřela jsem až když nastala moje oblíbená část. Ježibaba, tedy Marcela – moje spolužačka, se právě blížila k chaloupce, kde žila Sněhurka a sedm trpaslíků. Odjakživa jsem měla radši spíš záporné postavy, jelikož ty kladné mi připadaly děsně naivní! "Děvče rozmilé, pojď, a ochutnej mé jablíčko!" promluvila Marcela báječně nakřáplým hlasem, sáhla do košíku a podala Kamile rudě zbarvené jablko. Kamila se do něj s váháním zakousla a polkla. Vzápětí obrátila oči v sloup a padla na zem. Ozvala se dutá rána a pár vteřin nastalo vyděšené ticho. Pak ale začali lidí tleskat, jelikož Kamila zahrála pád až bolestně dobře. Ale něco nebylo v pořádku. Kamila se nehýbala. Pouze ležela na zemi a u úst měla pěnu. Kdosi z publika vykřikl. "Tak pomožte jí sakra někdo!" vyjekla Sofie náhle a rozeběhla se k nehybné Kamile. Ostatní herci ji následovali, ale já to nedokázala. Nikdo jí nenahmatal tep, dokonce ani přivolaná sanitka jí už nedokázala pomoct. Stála jsem na místě jako přibitá, třásla se a slzy mi stékaly po tvářích. Už ani nevím, jak jsem se dostala domů, nejspíš mě odvezli Sofiini rodiče. Jediné na co jsem myslela, byla Kamila. Pořád jsem to nedokázala pochopit. I když jsem ji nenáviděla, tohle bych nikdy nikomu nepřála. Kamila se nikdy nestane herečkou. Nikdy ji už nebudou obletovat kluci. Kamila je mrtvá.

Mamka pro mě naštěstí měla pochopení a tak mě ve škole na týden omluvila. Můj stav se zhoršil. Začala jsem mít vysoké horečky, blouznila jsem, ze stresu zvracela a v noci se mi začaly zdát zvláštní sny. Často v nich hrála hlavní roli Kamila – nejdříve byla uškrcena páskem, poté jí zlá ježibaba zarazila hřeben do hlavy a nakonec se mi v hlavě přehrála původní verze vraždy s jablkem. Dá se říct, že ta pitomá pohádka pro malé děti mi dočista zatemněla mysl.

Dá se vůbec před něčím takovým, jako je vražda, utéct?!