Zamyslete se..

Dokázal bys to?

Představ si toto.

Je pondělí a ty jedeš domů po dlouhém dni v práci. Zapneš si rádio a uslyšíš krátkou zprávu o malé vesničce v Indii, kde někteří lidé podivně zemřeli na chřipku, kterou nikdo nepoznává. Není to kritický případ, ale čtyři lidé zemřeli, takže se tam vysílá několik odborných lékařů, aby to prověřili. 

Moc si s tím nelámeš hlavu-lidé umírají každý den- ale když další den přijdeš z kostela, zaslechneš další zprávu v rádiu, ale teď neříkají, že zemřeli čtyři lidé, nýbrž třicet tisíc. Celá vesnice byla vyhlazena a experti potvrzují, že tento druh chřipky, ještě nikdy v životě neviděli. 

V pondělí se tyto události stali nejvíce řešenými. Nemoc se rozšiřuje. Už to není jen v Indii. Již se rozšířila do Pakistánu, Afghanistánu, Iránu a severní Afriky, ale stále se zdá, že to je dostatečně daleko. Dříve než si to uvědomíte, slyšíte o tom všude. Média to pojmenovaly "tajemná chřipka". Prezident oznámil, že se on a jeho rodina modlí za oběti a jejich rodiny, a že doufají, že se situace rychle vyřeší. Ale všichni jen přemýšlí nad tím, jak  a jestli to přežijeme. 

To je v době, kdy prezident Francie prohlásí něco, co šokuje celou Evropu: Zavírá Francouzské hranice. Nikdo nemůže vstoupit do státu, a toto vás donutí večer sledovat CNN než půjdete spát. Tvoje ústa zůstanou otevřená, když se přeloží slova brečící francouzské ženy do angličtiny: V nemocnici leží muž, který umírá na tajemnou chřipku. Už se to dostalo do Evropy. 

Zavládne panika. To co se dá zatím nejlépe určit je, že poté co se nakazíte, to máte v sobě týden bez toho, abyste si to vůbec uvědomili, poté přijdou čtyři dny neuvěřitelných příznaků a poté zemřete. 

Británie uzavírá svoje hranice, ale je už příliš pozdě. Nemoc vypukne v Southamtonu, Liverpoolu a Londýnu a v úterním ránu prezident Ameriky prohlásí: "Vzhledem k riziku národní bezpečnosti, všechny lety do a z USA byly zrušeny. Je mi to líto, jestli jsou vaši milovaní za mořem. Nemůžou přijít domů, dokud nenajdeme lék na tuto příšernou nemoc."

Amerika se během pár dní ponořila do neskutečného strachu. Lidé pracují přesčas, snaží se najít protijed, ale nic nefunguje. Nemoc vypukne v Kalifornii, Oregonu, Arizoně, Floridě, Masachusetts. Je to, jako by se to rozšiřovalo od hranic dál. 

Pak se najednou objeví zpráva: Kód byl prolomen. Lék byl nalezen. Vakcína byla vyrobena. Ale je potřeba krev někoho, kdo ještě nebyl nakažen. Takže ty a já musíme udělat jen jednu věc: Jít do nejbližší nemocnice a nechat si otestovat krev. Až přestaneme slyšet sirény v našem sousedství, rychle, tiše a bezpečně se přesuneme do nemocnice. 

Je pozdní páteční večer, když se ty a tvoje rodina dostanete do nemocnice. Jsou tu dlouhé řady lidí a neustálý spěch doktorů a sestřiček, kteří odebírají krev a přidělávají na ně jmenovky. Konečně je řada na vás. Jdeš jako první, pak tvá manželka a dítě, když doktoři odeberou vaši krev řeknou vám, "Počkejte na parkovišti, než zavolají vaše jméno." Čekáš se svojí rodinou, sousedy, vyděšený, čekajíc, přemýšlíš. Tiše přemýšlíš, Co se tady sakra děje? Je tohle konec světa? Jak se to mohlo stát?

Nevypadá to, že by někdo volal jména; doktoři jen nadále odebírají krev. Ale nejednou z nemocnice vyběhne křičící mladý muž. Křičí jméno. Ze začátku mu nerozumíš. "Co říká?" zeptá se někdo. Mladý muž opět zakřičí to jméno a několik doktorů se rozběhne vaším směrem, ale ty mu stále nerozumíš. Ale poté tě tvůj syn zatahá za bundu a řekne, "Tati, to jsem já. Oni křičí moje jméno."  Popadnou tvého syna, dříve nežli si to vůbec uvědomíš. "Počkejte. Stůjte!" rozběhneš se za nimi. "To je můj syn."

"To je v pořádku," odpoví ti. "Myslíme si, že má ten správný typ krve. Potřebujeme si to jen ještě jednou ověřit, abychom se ujistili, že není opravdu nakažený."

Po pěti napjatých minutách vyjdou ven doktoři a sestřičky, brečí a objímají se; někteří se dokonce smějí. Je to poprvé za celý týden, co vidíš někoho se smát. Starý doktor přijde k tobě a k tvé manželce a řekne, "Děkuji vám. Krev vašeho syna je perfektní. Je čistá, je ryzí, nemá tu nemoc a my to můžeme využít k vytvoření vakcíny."

Když se tato zpráva roznese po parkovišti, lidé křičí, a modlí se, a smějí se, a brečí. Starý doktor si vás ale vezme stranou a řekne, "Potřebuji s vámi o něčem mluvit. Netušili jsme, že ten dárce bude tak malý a my..my potřebujeme, abyste podepsal souhlas s tím, co se bude nadále dít."

Doktoři před vás položí smlouvu a vy to začnete v rychlosti podepisovat, ale poté okem něco zachytíte. Okénko, kde má být určené číslo množství odběrů krve je prázdné. 

"Kolik krve potřebujete?" zeptáš se. V té chvíli úsměv starého doktora vymizí z jeho tváře. "Nepočítali jsme s tím, že to bude dítě. Nebyli jsme na to připravení."

Zeptáš se znovu, "Kolik krve potřebujete?". Starý doktor se vyhne vašemu pohledu a řekne s lítostí, "Potřebujeme všechnu!"

"Ale já tomu nerozumím. Co myslíte tím, že potřebujete všechnu? Je to můj jediný syn!"

Doktor tě chytne za tvá ramena, přitáhne tě blíž a podívá se ti přímo do očí, "Bavíme se o zdraví celého světa. Rozumíte tomu? Celého světa. Prosím, podepište to. Musíme si pospíšit!"

"Ale..Nemůžete mu udělat transfuzi?" prosíš. 

"Pokud bychom měli čistou krev, udělali bychom to, ale my ji nemáme. Prosím, podepíšete tu smlouvu?"

Co bys udělal ty?

V ohlušujícím tichu to podepíšete, protože víte, že to je jediná věc, kterou můžete udělat. Poté se vás doktor zeptá, "Chcete si promluvit se svým synem, než začneme?"

Dokázal bys vejít do nemocničního pokoje, kde na stole sedí tvůj syn a říká, "Tatínku? Maminko? Co se to děje?" Dokázal bys říct svému synu, že ho miluješ? A až přijdou doktoři a řeknou, "Je nám to líto, ale musíme začít hned teď; lidé na celém světě umírají," dokázal bys odejít? Dokázal bys odejít pryč, když tvůj syn brečí a volá, "Mami? Tati? Co se děje? Kam jdete? Proč mě opouštíte?"

Další týden je pohřeb na uctění tvého syna za jeho fenomenální oběť pro lidstvo...ale někteří lidé mezitím spí, někteří se o to ani nezajímají, protože mají lepší věci na práci, a někteří lidé přijdou s umělými úsměvy a předstírají, že se o to zajímají, zatímco ostatní sedí a říkají, "Tohle je nuda!" Nepovstal bys a neřekl bys, "Promiňte! Nejsem si jistý, jestli si to uvědomujete, ale můj syn musel umřít, abyste vy mohli žít dále svůj úžasný život. Můj syn umřel, abyste vy mohli žít. Umřel pro vás. Znamená to pro vás vůbec něco?"

          Možná je tohle to, co nám chce říct Bůh. 

Father, seeing it from your eyes should break our hearts. Maybe now we can begin to comprehend the great love you have for us.