Další, Aylin

Čerstvý vzduch

Pořád po mě skákala a olizovala mě za ušima. Štěkala tak nahlas, div že okno nepopraskalo. „Mandy, sklapni už." křičela jsem do černých očí mého psa. Něco uvnitř mého těla doufalo, že fenka poslechne. Kéž by bylo po mém.

Byla jak posedlá ďáblem, pomalu ani nevnímala, co dělá. Točila se dokolečka, skákala k poličce, na níž leželo vodítko. Vrtěla ocáskem a nešetřila roztomilými pohledy.

A dost. Odložila jsem knihu, kterou jsem se snažila číst, to se mi kvůli hluku v pokoji nedařilo. Připla jsem vodítko k obojku, jenž měla Mandy na krku a byla připravena jít mazlíka vyvenčit.

Procházela jsem ulicemi naší malé vesnice. Teplé červnové počasí bylo příjemné jako doteky motýlích křídel. Zamířila jsem si to přímo k tomu místu. Tam, kde chodím pořád. Ztrouchnivělá lavička umístěná v dlouhých zelených stéblech trávy, vysoké břízy vrhající stín, starý odpadkový koš vylučující nepříjemný zápach, i přesto to tu mám ráda. Kousek před lavičkou byl psí výkal, mám takový pocit, že to byl od Mandy z naší minulé procházky. Tohle je můj koutek, je zde takový klid, na opuštěná místa nikdy nikdo nechodí, krom mě, taky je snad jako jediná vyhledávám.

Propletla jsem se vysokou trávou až k lavičce a usadila se. Mandy se přiblížila k hovínku a chystala se k hromádce přidat další. "To je nechutné." odfrkla jsem si pro sebe. Fenka se na mě koukla a vyplázla jazyk co to jen šlo.

Tenhle můj koutek nikdy nebyl čistý. Většinou se na zemi válely pet láhve nebo obaly od jídla. V lavičce, tedy mezi deskami, které ji tvořily, byly další papírky a přilepené žvýkačky jak zespoda tak zhora. Jo chápu, říkáte si, tohle je fakt nechutné místo. A to jste ještě necítili ten zápach.. Sama nevím, proč to tady mám tak ráda, možná mě s tímto místečkem spojuje nějaká událost z minulého života nebo, když jsem byla malá, naučila jsem se na této půdě své první krůčky, tehdy to tu nejspíš bylo ještě hezké, a můj mozek si to nějak tajně uschoval do sejfu. Zkrátka nemám žádné vysvětlení pro zamilování této samoty.

Pod jednou ze čtyř noh lavičky se schovával obyčejný bílý papírek přeložený na půl. Vůbec mě to nepřekvapovalo, odpadky se to tu jen hemžilo, jak už jsem řekla. Jenže tohle nevypadalo jako obal od oplatky nebo použitý kapesník, tohle byl čistý neponičený papírek. Kéž bych nebyla tak zvědavá. Ohla jsem se k zemi a zatáhla za kus zpracovaného dřeva. Mandy se posadila vedle na zem a sledovala mě s vypláznutým uslintaným jazykem až k trávě. Rozložila jsem list papíru. Nebyl úplně tak prázdný, jak na první pohled vypadal. Byl na něm text, napsaný černou propiskou a přesto zřetelný:

Ahoj A., věděl jsem, že se to dostane do tvých rukou. Ano, opravdu je tento dopis směřován tobě! Chceš vědět od koho? Chceš mě vidět? Můžu ti říct kde.. Tvé nejoblíbenější místo už máme za sebou, takže dále se hodí třeba.. No, ale abys to neměla tak jednoduché, musíš to uhodnout podle mých vodítek- 12:00, kolik zobáků, stokrát tolik peří.. není to zas tak daleko a také ne moc namáhavé na uhodnutí. Budu se těšit..

Žádný podpis, nic. Co to sakra je? Kdo může vědět o mém navštěvování ubohé staré lavičky? Kdo mě oslovuje jako A.? Možná je to jen náhoda, že se trefil pisatel do začátečního písmena mého jména, třeba je to úplně pro někoho jiného, třeba někdo hraje nějakou hru, nějaké malé děti například.. Jo jo jasně, co si to nalhávám. Jasně, že jsem se tam stejně vydala, ale teď všichni ruku na srdce, kdo by to neudělal?!

Mrazilo mě u srdce. Neumím přesně popsat jestli to je takové to příjemné mrazení nebo naopak to děsivé nepříjemné svědění. Úplně to ve mně bublalo zvědavostí. Strašně jsem toužila po setkání s tou tajnou osobou. "Mandy, pomoc.." pak jsem si uvědomila, že mluvím se psem. Nesnáším svou zvědavost, dělá se mnou zvláštní věci.

Po chvilce jsem si všimla, že jsem bosa. Proč jsem bosa? Mandy si mezitím pochutnávala na mé pravé botě. Levá se už celá od slin válela kousek vedle. Já to nezvládám, pořád musím myslet na ten vzkaz, že už ani nevnímám svět okolo sebe. Můj pes mi nenápadně krade tenisky a okusuje je.

Dost, takže 12:00 tím je pravděpodobně myšlen čas. Dneska už to nestihnu. Musím zítra. Ale co spojení kolik zobáků, tolik peří, jak mám vědět, jestli je to myšleno vážně nebo v tom mám hledat skrytý význam.. Fajn takže zobáky a peří, to je jasné zobrazení ptáka. 12:00? Co to má s tím společného?

Postavila jsem se na nohy, je na čase se vydat domů, potáhla jsem Mandy.. Zebou mě nohy.. Nemusím zdůrazňovat, jak jsem dementní.. Jsem stále bosa. Navlékla jsem si tenisky a rychlou chůzí mířila přímo do svého pokojíčku.

Když jsem dorazila domů, Megan žehlila vyprané prádlo a Kelly sledovala pořad v televizi. No nazývám svou matku jménem, tedy Megan, protože je to moje adoptivní matka a Kelly je moje skoro stejně stará nevlastní sestra, narozeniny má dva měsíce po těch mojich, mimochodem ona je taky adoptovaná. Megan už je trošku starší paní. Nemá vlastí děti kvůli pár problémům.. Je neplodná, to je asi velmi zásadní potíž. A taky, je to ode mě sice ošklivé, ale, co si budeme povídat, není ani moc hezká a nikdy nebyla. Byla odepsána k životu staré panny s deseti kočkami. Místo toho má nás dvě a Mandy. Což vyjde tak nastejno, myslím.

Nevšímaly si mého příchodu. Vzala jsem Mandy s sebou do pokoje. Dlouhé hodiny, takhle mi to jen připadalo, ve skutečnosti to bylo jen několik minut, jsem přemýšlela nad dopisem a nad místem, které je nápovědami myšleno. Ptáci, ptáci, ptáci.. sakra, co to je? Pravé poledne.. 12:00, ptáci, dopis v trávě.. tráva, ehm park? Tráva, mé tajné místo, tráva.. cože? Tajné místo už máme za sebou. Za sebou, za tajným místem.. za mým tajným místem je park, tam jsou s největší pravděpodobností i ptáci. 12:00, kolik zobáků, každý pták má jeden zobák, stokrát tolik peří, jeden pták má sto peří? To je blbost, my taky nemáme jen sto vlasů na pokrytí celé hlavy, navíc nám tak za den spadne okolo sto vlasů. Pták nemůže mít sto peří.. Počkat, spadne nám sto vlasů, ptákům sto peří? 12:00.. mysli.. no jasně 12:00, park, velký slet ptáků, všude jsou potom peří. Nechápu jak jsem na to přišla.. nicméně, každé pravé poledne se v parku slétá mnoho ptáků na trávě, v tu chvíli se to peřím jen hemží. Možná to je jen shoda náhod, ale proč to nezkusit?